Život jako stavebnice...

Naše životy jsou bludné jako kruh...
Píše Vítězslav Nezval v jednom ze svých veršů v básni Edison.
Život! Pouhých pět písmen, která jsou sama o sobě bezvýznamná, avšak jakmile se ve správném pořadí sestaví dohromady, náhle nám před očima vyvstane slovo nevídaného rozměru. Slovo, které v sobě odráží jistou dávku tajemství, slovo značné hloubky, slovo, které vybízí k otázkám. Když se zadíváme neznámému člověku do tváře, napadne nás, jaký má asi život? Je šťastný? Raduje se z každého nového dne? Nalezl v životě to, co hledal? Dosáhl věcí, o které usiloval? Nebo je jeho srdce naplněno zármutkem a bolestí? Přišlo k jeho dveřím i štěstí, které se s životem kamarádí nebo život nechal tentokrát štěstí u jiného? A proč nepřijdou společně k nám? Jaký asi je životní příběh člověka, na kterého se právě díváme?... 
Když jsem byla dítě, často jsem si hrála se stavebnicemi. Měla jsem několik možných obrázkových verzí a vždycky mě obzvláště bavilo hledat správné dílky k sestavení předlohy. Jakmile však skončilo období bezstarostného dětství i moje stavebnice podlehly času a pokryl je prach. To mě ovšem přivádí na myšlenku, že život je v podstatě jedna velká skládačka. Stejně jako u stavebnice hledáme ty správné dílky, které do sebe budou zasazeny pěkně jedna do druhé, tak i v životě hledáme části, které do sebe perfektně zapadnou, aby vytvořily náš vytoužený obraz. Neúnavně a bez přestávky hledáme malé titěrné kousíčky, které zaplní prázdná místa. Ale co si počít, když stále nemůžeme ty správné kousky najít? Žádný z dílků nezapadá! Tak kde je ten správný? Bez něj přece není obraz úplný. Pokud do mozaiky vložíme jiný, nebude správný a předlohu tak nikdy neposkládáme! Pak nás přemůže pocit zoufalství, zažijeme pocit zmaru a beznaděje, protože neustálé hledání a zkoušení toho správného nám do mysli přižene myšlenku: "Vzdej to!" My ale nesmíme zoufat a vzdávat se! Život nám také klade do cesty překážky a zkoušky naší trpělivosti. Musíme však vydržet, abychom dosáhli našeho vytyčeného cíle. Nakonec jistě najdeme ten poslední dílek, který celý výjev dokreslí, a pak, až to budeme nejméně čekat, se nám obraz vyjeví v celé své kráse. A my na sebe budeme neskutečně pyšní! Vytrvali jsme! Neúnavně jsme šli za svým cílem! Podařilo se nám správně zasadit všechny ty malé drobné detaily, které utvořily velký obraz.
Až je sesbíráme všechny a zasadíme je na ta správná místa, budeme si sami sebe mnohem více vážit, neboť jsme to dokázali! Nenechali jsme se neúspěchem odradit.
Život sám o sobě dokáže být někdy velmi krutý a to obzvláště k těm, kteří si to nejméně zaslouží. Život není snadný, je tvrdý, nespravedlivý a nekompromisní. Tolikrát budeme na kolenou a budeme si myslet, že další ránu osudu už neuneseme. Ale pak se zase vzchopíme a budeme dál bojovat. Jak říká jedno moudré přísloví: "Všechno co chceme unést, uneseme, to je zákon duchovního života!"  Častokrát se budeme sami sebe ptát, proč nás život vede právě tímto směrem, když máme zcela jiný cíl? Máme před očima úplně jiný obraz, který chceme seskládat! Je to osud co řídí naše životy nebo je to neviditelná ruka někoho, kdo nad námi drží ochrannou stráž? Vše, co se nám v životě děje nebo přihodilo, je dílem jakési životní dějové linky, nebo jsou to nevyzpytatelné cesty osudu? Osudu, který do našeho života mlčky a potajmu zasahuje. Je to jako kurz větru, který nám udává směr. Nikdy totiž nevíme, kam nás vítr zavane. Můžeme vůbec náš osud ovlivnit nebo je nezvratný? Existuje vůbec osud? Věříte v něj? Kde hledat odpovědi na tyto otázky? Domnívám se, že odpověď si musí v sobě ujasnit každý sám. Život je zrádce! Někdy nám sice dovolí drobné radosti, ale ve skrytu duše je nelítostný. Neptá se nás, co chceme nebo po čem toužíme, jen si jde tvrdě za svým! Jsme to my, kdo se musí smířit s tím, že jednou dorazí k cíli. Přesto však budeme dál hledat dílky do skládačky, abychom je pečlivě zasadili a utvořili tak náš vysněný obraz. Pro mnohé můžeme být blázny, kteří si staví vzdušné zámky, avšak i vzdušné zámky mohou být předlohou pro stavebnici...

An.