Můžeme věřit slzám...?

Najednou jsme jen malé drobné nic... Pro člověka, který nám dříve říkal sladká slova...
Jak je možné, že zpočátku jsme znamenali celý svět a teď znamenáme nic? Kam se poděla láska, kterou vyznával? Kam se poděly city, které k nám cítil? Kam zmizela slova, která nám šeptal? Byla to jen síla okamžiku, která ho k tomu přiměla nebo jeho city byly skutečně pravdivé? A pokud ano, jak je možné, že tak rychle vyprchaly? A proč se mu oči zalily slzami, když říkal, že s námi chce být napořád...? Byly snad falešné? Je vůbec možné předstírat lásku k někomu, na kom nám ve skutečnosti vůbec nezáleží?
S trochou nadsázky by se dal vztah dvou lidí přirovnat ke žvýkačce. Když přestane chutnat, tak ji zkrátka zahodíme a vyměníme za novou. Existuje vůbec některá, která nám bude chutnat stále, kterou si budeme moci vychutnávat znovu a znovu? Nebo žádná taková není a to nás nutí zkoušet neustále jinou, dokud z té co máme, nevyprchá sladkost? Ve vztazích děláme spoustu chyb, ale málokdy se z nich poučíme. Vždy do každého jdeme s plným nasazením, i když víme, že nemusí vyjít. Tak proč to děláme? Proč si necháváme stále ubližovat? Proč riskujeme, že pro druhého ztratíme chuť? Je to snad ta sladká příchuť, co nás tak láká? Přitahuje nás jako něžný líbezný zvuk houslí, melodie dojímající k slzám. Láska, jako melodie hraná do chvíle než se jí zcela nabažíme a vybereme si jinou. Proč jsme nepoučitelní?! Dáváme všanc vše co máme, i přestože moc dobře tušíme ztrátu. A pak přijdeme o vše.
Pokud necháme, aby něžné city zatemnily náš jasný úsudek, jsme schopné pro druhého udělat cokoli. Není pro nás nic překážkou. Jsme ochotné učinit vše pro jeho spokojenost a na oplátku nežádáme nic. Jen jedinkrát, kdy tolik toužíme po tom malém nicotném detailu, po jediné věci, kterou chceme, aby pro nás vykonal, on neudělá zhola nic! A je to tu zase - nic! Nic, které pro něj najednou znamenáme. Tak proč by se snažil?! Zatímco my jsme překračovaly naše hranice v píli a snaživosti jen pro jeho spokojenost, jen proto aby byl šťastný, on tiše stojí a jediné co je pro něj důležité, je on sám.  Kde jsou hranice našich činů? A existují vůbec v lásce hranice? Nebo jsme jen pošetilí blázni, kteří doufají a ve skrytu duše tajně věří, že to co my děláme pro něj, on udělá i pro nás? Je pravda, že všechno co učiníme, ať už dobré či špatné, se nám dříve či později vrátí? Může se také stát, že jen platíme za své předešlé skutky, ale stále nedostáváme nazpět plody své práce... 
Proč jen je život tak strašně složitý a útrpný? Proč nemůžeme žít podle předem daného scénáře, který jsme si sami napsali? Pak by šlo všechno hladce. Byli bychom šťastní a spokojení a naše vytoužená láska a štěstí by nás nemíjela jako doposud. Naopak by na nás čekala s otevřenou náručí na místě, které jsme si vysnili. Láska, která by neznala bolest a slzy. Láska, která by voněla opojnou mámivou vůní a nikdy by neztratila chuť. Avšak vše je jinak. Opět jen čekáme na den, kdy se s ní znovu setkáme. Zda-li se vůbec setkáme...?! Tak nás prosím nenech dlouho čekat... Nech ať zazní tvoje melodie v plné síle a gradaci! Přižeň se bouře a zaplav naše srdce! Podlehneme, nebudeme myslet na následky a necháme se tebou slepě unést a jen si vychutnáme sladkost, kterou v sobě budeš mít. ....

An.