Seděla v letadle, směr jiný svět. Ve skrytu duše doufala v lepší zítřky, avšak daleko větší část její bytosti bezbřeze prahla po tragédii.
Chtěla, aby letadlo nikdy nepřistálo. Jako jediná z cestujících si přála ztroskotání do moře, roztříštění o pevninu, tragický pád letounu, který ji unášel do končin, jež měly být jejím novým domovem. Bála se toho, co ji čeká po přistání. Podvědomě věděla, že nic dobrého.
Nesmíme přistát! Jenom to mě může zachránit! Moje jediná šance, jak se dostat z téhle situace! Proč jen jsem na to kývla?! Beztak za všechno může ten chlap. Krasavec s uhrančivým pohledem. Nejhorší kombinace! Nenávidím ho! Je zvláštní, že láska a nenávist jsou si tak blízké. Tak moc lituju dne, kdy jsem ho potkala. Nikdy jsem neměla nasednout do té jeho luxusní červené Audi. To byla obrovská chyba! Zamilovala jsem se, ale on ne. Ale nemohla jsem přece zůstat a dívat se, jak je s jinou! Musela jsem pryč. Utéct! Vypadnout a zapomenout! Přebíhala jí v hlavě směsice myšlenek.
Její přání se však nesplnilo. Asi po hodině a půl letu letadlo bezpečně přistálo v Anglii. Nehrnula se k výstupu jako všichni její spolucestující. Naopak si dávala načas.
Tak a teď ti to teprve začne, holka. Klidně bych brala zřícení do moře než práci vychovatelky. Vzala svůj velký černý kufr a snažila se najít cestu z příletové haly. Smluvené místo setkání bylo, ale na úplně jiném, daleko větším letišti, kam se musela dostat. Zde ji podle dohodnuté zprávy měla čekat její nová indická rodina.
Bylo už pozdě večer, když se Rút dostala na Indkou určené místo setkání. Ona však nikde. Rút polil pot.
Tak a to je konec. Kde je sakra ta ženská? Teď nemám ani střechu nad hlavou, natož postel, do které si večer lehnu. Vždyť je ze mě načisto bezdomovec! Co teď budu dělat?!
Po marném několikahodinovém volání to Rút už chtěla vzdát, když se z nenadání za jejími zády ozval cizí ženský hlas: „Rút, jsi to ty? Já jsem Rakhi. Promiň, že čekáš. Byly kolony.“ řekla žena menšího vzrůstu, oblečená jen v černých legínách a hnědém širokém triku.
„To je v pořádku. Hlavně, že jsme se našly. Kde je Ankuš?“
„Čeká v autě. Dnes je zase hrozně náladový, není totiž nadšený z toho, že mu přijela nová vychovatelka. Má trochu komplikovanou povahu, ale určitě si budete rozumět. Jsem si jistá!“
„Jaká byla cesta?“ ptala se Rakhi cestou k autu.
„Dobrá, ale už jsem si myslela, že se nikdy nenajdeme. Viděla jsem se, jak přespávám v příletové hale mezi všelijakou verbeží a to bez nároku na proplacení cestovného,“ donutila se ke vtipkování Rút, i když jí bylo strašně smutno.
Zhruba po hodině jízdy zaparkovali u řadového cihlového domku.
„Tak tohle je tvůj nový domov,“ pronesla hrdě Indka.
„Ankuši, pojď mně pomoct s jejím kufrem, je hrozně těžký.“
„No jo, vždyť už jdu.“
„Řekla jsem teď hned! Odlož ten mobil a pojď mně pomoci. Nenuť mě, opakovat ti to několikrát!“
„Rakhi, já si kufr vezmu.“
„Ne, ty zatím odemkni.“ řekla rezolutně a podávala Rút klíče.
„Tak Ankuši! Co to s tebou dneska zase je? Proč jsi takový umíněný a neposlušný?“
Rút se zadívala na obtloustlého kluka snědé kůže v křiklavě zeleném tričku a modrých teplákových šortkách. Přes jeho dioptrické brýle bylo v jeho šilhavých očích vidět cosi zlověstného. Rút okamžitě věděla, že s ním nebude lehká práce.
„Tak Ankuši!“ rozkřičela se jeho matka na celou ulici.
Indčin dům byl pěkný, čistý a prostorný. Když však Rút zavedli do jejího pokoje, bylo jasné, kde se nejvíc šetřilo. Nábytek starý, špinavý a opotřebovaný. Skříně plné nejrůznějšího harampádí a Indčiných obnošených šatů, které dělaly parádu před hodně dlouhou dobou. Mezi tím vším se povalovaly klukovy školní sešity, potřeby na psaní a učebnice.
Co to sakra jako je? Proč to probůh nevyklidila? Kam si mám dát věci, když tady mají svý krámy?
Chtě nechtě se Rút na několik příštích měsíců stal skříní její cestovní kufr.
Druhý den ráno vstala Rút velmi brzy. Byla nervózní a rozpačitá. Nevěděla, co ji čeká a tuhle nevědomost bytostně nesnášela. Vždy se snažila být na vše dokonale připravená a pocit nejistoty ji přiváděl k šílenství.
„Ankuši!“ ozvalo se hlasitě z vedlejšího pokoje.
Tohle zavolání ji vmžiku vytrhlo z přemýšlení.
„Okamžitě pojď sem! Jasně jsem ti řekla, že si máš všechny věci do školy nachystat večer. Nerozčiluj mě! Proč zase brečíš? Uklidni se. Co ti je? Běž se umýt a pak si o tom promluvíme!“
„Nechci se umývat.“
„Okamžitě běž do sprchy a umyj se!“
„Rút!“
Rút se lekla a ihned vyběhla z pokoje.
„Ano, Rakhi?“
„Dohlídni na Ankuše, aby se řádně umyl a hlavně ať si důkladně vyčistí zuby.“
„Spolehni se!“
Co je toto za kluka, že si v jedenácti letech neumí sám vyčistit zuby a ještě ho musí matka hnát do koupelny, aby se umyl?! To jsem zase někam vlezla.
„Rút, až se Ankuš umyje, tak je zvyklý půl hodiny číst. Dělá to tak pravidelně každý den předtím, než jde do školy,“ vysvětlovala Indka klukovy zvláštní návyky.
„Dobře, Rakhi.“
„Víš, Ankuš hrozně špatně čte a je potřeba, abys ho to naučila.“
„Udělám, co budu umět.“
Tak ten kluk neumí ani číst! A to už mu je jedenáct let! Vždyť ta jeho matka, ať už se jmenuje jak, chce, pro mě je to prostě Inda, na něm neudělala žádnou práci! Co dělala těch posledních jedenáct let!? No já se nestačím divit!
„Zítra má Ankuš prázdniny. Musíš se o něj postarat, a taky si budu velmi cenit, když uklidíš dům, vyžehlíš a uděláš s Ankušem úkoly do školy. Vrátím se večer a potřebuju, aby už bylo vše hotovo.“
„Neboj se Rakhi, však my to spolu nějak zvládneme.“
Jakmile to však Rút dořekla, ihned o tom pochybovala.
2. díl
Na příští den měl Ankuš skutečně prázdniny. Ovšem Rút to všechno začalo. Zatímco se kluk celé dopoledne válel v županu před televizí a cpal se sladkostmi, Rút už od rána umývala okna, utírala prach, vytírala podlahu, leštila zrcadla a skleněné vitráže u dveří. Chystala se na žehlení, když na ni kluk roztažený na pohovce zakřičel: „Hej, posluhovačko, nezapomeň utřít prach z našich památných hinduistických sošek! Je to naše pýcha!“
Rút zvedla hlavu od žehlicího prkna a podívala se na polici nad sebou. Na ní byly pečlivě vyskládány kýčovité sošky, které řvaly všemi možnými barvami. Marně soudit, jaká barva na nich chyběla.
No tak jestli tyhle hnusný voloviny jsou vaše pýcha, tak to se máte čím chlubit! Probůh, co ty seš zač, ty kluku jeden? No jo, před matkou děláš ukřivděnýho chudáka, ale na mě si budeš votvírat hubu, ty spratku jeden. Začínám tě mít plný zuby. Nevím, jak to tady s tebou a tou tvou povedenou matkou zvládnu?!
„Už máš všechno udělaný?“ ptal se povýšeně kluk.
„Taky nezapomeň, že musíš vysát všechny koberce v domě. A na zítra potřebuju oblečení do školy. Musíš mně vyžehlit uniformu,“ rozkazoval a právě se chystal ukousnout kus mléčné čokolády, kterou mu Rút dovezla na uvítanou.
Ty hajzle jeden. Že jsem ti vůbec něco kupovala. Taková škoda peněz! Nejhůř utracený peníze!
„Hele, Ankuši, já vím, jaký mám povinnosti. To mně nemusíš říkat. Starej se o to, co máš dělat ty. Myslím, že na zítra musíš mít hotový příklady do matiky. Tak vypni tu televizi a začni počítat, “ pronesla rezolutně Rút a vytáhla z obrovského koše Indčino zmačkané sárí.
„Nic dělat nebudu. Možná až sám budu chtít!“
„Ne žádný, až budeš chtít! Teď vypneš tu televizi, oblečeš se do normálního domácího oblečení, nebudeš se tady válet v županu a půjdeš udělat úkoly na zítra. Je ti to jasný?!“
„Říkám, až se mně bude chtít!“ vstal a prudce zabouchl dveře.
Večer byla Rút na pokraji nervového i fyzického vyčerpání. A to byla teprve na začátku. To nejhorší ji však čekalo.
„Rút, můžeš přijít dolů? Musím si s tebou promluvit.“
„Ano, Rakhi, už jdu.“
„Rút, zítra musím na dva týdny pracovně do Ameriky. Potřebuju, abys to tady s Ankušem zvládla.“
„Na dva týdny?!“ zhrozila se.
„Ano, bohužel. Je to nečekané, ale nemůžu to zrušit. Zvládneš to tady, že jo? Ještě ti řeknu co a jak v domě a co je potřeba obstarat, když budu pryč. S Ankušem určitě žádné problémy nebudou. Je to moc hodný chlapec, i když někdy trochu neposlušný.“
Když Rút s klukem mávala Indce do taxíku, věděla, že ty dva týdny budou sakra krušný.
3. díl
„Ankuši, už je pozdě! Ráno jdeš do školy, tak vypni tu televizi a běž spát. Rakhi mně nakazovala, že musíš jít spát nejpozději v devět a už je půl jedenácté.“
„Já ještě spát nechci! Když tu máma není, tak si můžu dělat, co chci!“
„Tak na to urychleně zapomeň! Proto jsem tady já, abych na tebe dohlídla. Proč zase brečíš? Co ti je?“
„Nepůjdu spát! Nezhasínej světlo a nezavírej ty dveře!“ křičel agresivně kluk.
„Kolikrát ti mám říkat, že už musíš jít spát!“ dohadovala se Rút s ubrečeným hysterickým malým Indem.
„Já se bojím!“
„Čeho zase?“ ptala se zoufale.
„Bojím se, že když zhasnu světlo a usnu, tak že ve spánku umřu!“
„Cože? Co je to za blbost? Vždyť stejně jednou umřeš, tak co se bojíš?“ popíchla ho.
Když to kluk uslyšel, rozeřval se ještě víc.
„Mně je špatně!“ naříkal a začal si klekat a spínat ruce jako při modlitbě v mešitě. Pak náhle vyskočil, seběhl schody a vyběhl na zahradu.
„Ankuši, kam běžíš?“ volala Rút a běžela za ním.
Pak uviděla, jak kluk stojí ve staré plechové boudě.
„Rút, můžeš jít sem prosím? Potřebuju, abys mně pomohla něco najít!“
„Co tam teď hledáš? Neštvi mě a upaluj do postele!“
„Můžeš jít sem prosím?“ opakoval kluk a nepřestával brečet.
Rút pomalu vešla do staré kůlny. Když byla uvnitř, kluk najednou vyběhl ven, zabouchl vrata a zamknul.
„Co to sakra děláš? Okamžitě odemkni, slyšíš?“
Ale kluk se jen škodolibě smál.
„No počkej, ty spratku!“
Rút nevěděla, co má dělat. Snažila se nepanikařit a zachovat klidnou hlavu. Rozhlížela se po tmavé plechové kůlně a přemýšlela, jak se dostat ven. Všimla si, že v zadní části je pootevřené okno. Podařilo se jí vylézt ven. Uvědomila si, že stojí bosá, jen v pyžamu pozdě v noci na zahradě. Byla nádherná noc, plná zářivých hvězd. Zadívala se na černé nebe a v mysli jí vytanuly myšlenky na muže, který pro ni byl už jen smutnou vzpomínkou. Bylo jí do pláče.
„Jak ses dostala ven?“ zakřičel kluk z okna pokoje.
„Padej spat, zmrde!“
Příští noc měl kluk další ze svých hysterických záchvatů. Rút nevěděla, co si s ním počít.
Vždyť tohle je naprostej blázen. Proč mně o tom, ta Inda neřekla, že má takový stavy?! „Ankuši, kam voláš teď v noci? Polož ten telefon a běž spát.“
„Volám babičce. Chci, aby sem přišla a byla tady se mnou!“
„No to si ze mě děláš srandu?“
Zhruba za hodinu konečně dorazila cestou zmožená stará Indka v noční košili, se zavedeným vývodem ze střev. Lehla si s klukem do postele Rakhi a Rút rázným gestem ruky naznačila, ať z ložnice vypadne.
Konečně uplynuly dva týdny a Ankuš toužebně očekával matčin návrat.
„Maminka je tady! Maminka je tady!“ křičel kluk, když za okny uviděl přijíždějící taxík.
„Ankuši, broučku! Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem doma. Jak jste to tady zvládli?“
„Mami, Rút na mě byla sprostá! A nestarala se o mě!“
„Ahoj Rakhi!“
„Rút, je to pravda? Ty ses o Ankuše nestarala? Neplatím tě za to, abys nic nedělala! Nemusím ti doufám připomínat, proč tu jsi a jaké máš povinnosti!“
„Rakhi, o Ankuše jsem se starala, jak nejlíp jsem uměla. On to ví stejně dobře jako já.“
„Chceš říct, že můj syn lže?“
„Chci jen říct, že to s ním nebylo jednoduchý!“
„Ankuš je moc hodný a bystrý chlapec, jen je potřeba s ním o věcech víc mluvit a vše mu vysvětlit.“
Spíš je potřeba mu dát po hubě a mlátit ho jak nezralý žito! Fracka!
„Všimla jsem si, že jsou špinavá okna. Tak je běž prosím umýt. A taky nezapomeň na zrcadla v hale!“
Rút vzala hadr, který měla za celý pobyt v ruce v podstatě nepřetržitě, a šla plnit úkoly.
„Mami, cos mně přivezla?“ ptal se kluk nedočkavě.
„Mám pro tebe ten laptop, co sis přál, “ pronesla hrdě Inda a vytáhla z kufru zbrusu nový počítač.
No není to škoda pro takovýho zmrda!? Problesklo Rút hlavou, když leštila velké starožitné zrcadlo.
„Ale mami, já jsem chtěl úplně jinou značku. A navíc v téhle bílé barvě vypadá hnusně!“ pronesl naštvaně kluk a vyběhl po schodech do pokoje.
„Ankuš dokáže být někdy hodně náladový,“ vysvětlovala Inda, snažíc se nedat najevo zklamání.
Rút věděla, že v téhle rodině to nemůže dlouho vydržet. Ať nad tím přemýšlela, jak chtěla, vždy jí vyšla jen jediná možnost. Buď zpráská kluka ona, nebo on ji. Ironií a cynizmem sobě vlastním překonávala nejtěžší dny. Místo kurzů angličtiny, které jí Inda slibovala, chodila po domě s leštěnkou na nábytek, s prachovkou a vysavačem. Po celodenní dřině, kdy měla za úkol vyleštit okna tak, aby se leskla, přišla Inda, naklonila hlavu na stranu, ohrnula nos a řekla jen: „Tady je šmouha!“
Jednou si Rút dodala odvahu a zeptala se na to, co jí tolik vrtalo hlavou.
„Rakhi, tak jak to bude s tím stěhováním? Chtěla bych chodit na kurzy angličtiny, ale potřebuju vědět, kdy se plánuješ přestěhovat.“
„Zatím je to v horizontu měsíce až dvou. Pak ti najdu školu, kde můžeš chodit na kurzy, které si vybereš. Buď prosím trpělivá, Rút. Trochu se nám změnily plány s domem, který chceme koupit, ale hned jak to bude možné, tak začneme dávat věci do krabic.“
Uplynuly asi tři měsíce, ale stále se k žádnému stěhování neschylovalo. Rút pochopila, že přesuny do jiného města nebudou.
4. díl
„Rút, dnes ti dávám volno. Potřebuju mít dům pro sebe, abych měla klid na práci!“ pronesla jednou striktně Indka.
„Děkuju, Rakhi. Nevím ale, co budu dělat, když venku hrozně prší a je zima. Nemohla bych si ten den volna vybrat zítra?“
„Ne! V žádném případě! Zkrátka tě dnes tady nepotřebuju!“
Rút si připadala jako vyděděnec. Odkopnutý odpad, který náhle už nikomu k ničemu není. Byla naprosto bezmocná. Na jednu stranu byla za volný den ráda, ale na druhou neměla sebemenší potuchy, kam půjde. Když vyšla z indčina domu, nevěděla, kterou cestou se má vydat. Lilo jako z konve a ona měla dovoleno vrátit se až večer. Snažila se na sobě nedat nic znát, avšak hluboko uvnitř svého nitra tajila pláč. Došla do nedalekého parku, posadila se na mokrou lavičku a rozplakala se. Pláč, který v sobě již nedokázala dále přemáhat, se nakonec přihlásil o slovo a zcela ji přemohl. Plakala tak srdceryvně, tak žalostně, tak neskutečně smutně, byl to pláč, který prosil o pomoc. Tolik toužila mít vedle sebe někoho, kdo by ji objal a poskytl jí sladká slova útěchy. Byla bez přátel, bez peněz, bez muže, který by jí byl oporou, byla úplně sama, bez jakékoli malé jiskřičky naděje na zlepšení. Uvědomila si, že už jí vůbec na ničem nezáleží. Opět ji přemohl ten známý pocit osamění. Seděla sama uprostřed rozlehlého parku, dívala se, jak velké dešťové kapky dopadají na zelený trávník a jediné, co cítila, byla beznaděj.
Náhle ji roztřásla zima, a to byl možná impulz k tomu, aby se konečně znovu vzchopila a bojovala dál. Došla do místní hospody, kde si za poslední drobné koupila horký čaj a pak se znovu vydala, jen tak bez cíle, bloumat deštěm.
Konvice s horkou vodou na ranní čaj právě vypnula, když se Rút chystala připravit klukovi svačinu do školy.
Kdo to kdy viděl, odkrajovat jedenáctiletýmu klukovi kůrky z toastovýho chleba? Vždyť to volá do nebe! Ta matka ho ale teda pěkně rozmazluje, spratka jednoho nevycválanýho! Z takovýho kluka nemůže nikdy nic kloudnýho vyrůst!
„Ankuši, vstávej! Ale rychle! Už bude sedm hodin! Já jsem na nohou od pěti.“
„Mně se ještě nechce vstávat, Rút!“
„Jak nechce?! Tvoje matka už je dávno na cestě do práce a ty se ještě válíš,“ řekla rázně a stáhla klukovi peřinu.
„Krávo! Co si to dovoluješ!“
„Ať už jsi v koupelně! Vyčisti si zuby a hlavně nezapomeň, na co slouží sprcha! Viděla jsem tě v ní naposledy, když jsem přijela a to už jsou čtyři měsíce. Tak kolikrát to mám ještě opakovat! Nerozčiluj mě!“
„Já to řeknu mamince, jak se ke mně chováš!“
„No to klidně můžeš!“
Asi po půl hodině přikazování kluk konečně vstal a šel splnit, co mu Rút řekla.
„Co chceš ke snídani?“ ptala se ještě, než se kluk ztratil v koupelně.
„Nic!“ řekl a rázně zabouchl dveře.
„Tím líp! Aspoň neubude!“
Rút nestačila dopít ani svůj ovocný čaj, když slyšela, že kluk běží dolů po schodech.
„Ty už jsi hotový? To jsi nějak rychle, se mi zdá! Určitě ses zase nemyl, co? Ty špindíro!“
„Dej mi pokoj!“
„Vždyť ty kluku nic neumíš! Co z tebe bude?“
„Tak Ankuši, teď musíme půl hodiny číst, předtím, než tě zavedu do školy. Tvoje máma mně říkala, že čteš špatně a já tě to mám naučit!“
No to bude hokna!
Kluk neochotně sedl na černou koženou pohovku a hodil Rút rozečtenou knížku.
„Hele, přestaň se tvářit ukřivděně! Nikdo ti nic nedělá!“
„Nemám tě rád!“
„No já tebe taky ne. Takže si nemáme, co vyčítat.“
„Jsi na mě zlá!“
„A ty jsi zase rozmazlenej nevychovanej kluk, kterýmu chybí pevná ruka. Je vidět, že je na tebe matka krátká! Všichni skáčou, jak ty pískáš. Potřeboval bys dostat pořádně na prdel! Ale já se s tebou zlobit nebudu!“
„Tak a teď nalistuj stránku, kde jsme minule skončili, a začni číst. Ale půl hodina na to, aby ses to kloudně naučil, stejně nebude stačit. Měl bys číst každý den minimálně dvě hodiny. I když se obávám, že ve tvým případě by to bylo pořád málo. Tak začni!“
„Nebudu číst! Nechce se mně!“
„Ankuši, už mě nezlob! Když jsem byla ve tvým věku, tak jsem musela číst, každej den minimálně tři hodiny. Nikdo se se mnou nemazlil, tak jako s tebou.“
„Tři hodiny?“
„Jo, tři hodiny! Co se tak divíš! A pokaždé, když jsem přečetla něco špatně, tak jsem dostala knížkou přes prsty!“
„To je ale teror!“
„Ne, hochu, to je život! Tak na mě tak nezírej a už konečně začni!“
Kluk začal schválně pomalu listovat a hledat příslušnou stránku.
„Ne, tady jsme neskončili! Bylo to na straně 63, pátá kapitola! Nesnaž se mě podtrhnout!“
Když Rút celou dlouhou půl hodinu poslouchala klukovo rozpačité slabikování, honila se jí v hlavě jen jedna jediná otázka, na kterou si však nedokázala odpovědět: Kam jsem to zase vlezla?
5. díl
Rút stála v tmavé chladné kuchyni a dívala se na červený kalendář přilepený na lednici.
Tak dneska jsem tady už pět měsíců. Proběhlo jí v hlavě a usrkla horký čaj.
Už se schylovalo ke třetí hodině, když šla vyzvednout kluka ze školy. Posadila se na lavičku před školu, a jen tak hleděla do prázdna. Kolem ní se začali srocovat Turci v turbanech a ženy zahalené až po paty. Byly jim vidět pouze oči, které prozrazovaly, kdo je doma pánem. Rútina blonďatá hlava mezi nimi zářila a přitahovala zvídavé pohledy.
Tak a chvíle klidu jsou pryč. Pomyslela si, když v dálce uviděla klukovo otylé tělo a přihlouplý šilhavý kukuč.
„Ahoj Ankuši, jak ses dnes měl?“
Kluk jen vrazil Rút školní brašnu a šel cestou k domovu.
Tak řekni aspoň bů, kluku!
„Ty mě ani nepozdravíš? Počkej na mě! Slyšíš! Co se ti zase stalo?“ ptala se, když ho konečně dohonila.
Malý Ind se na Rút ani nepodíval a přidal do kroku.
„Aha, tak dobře, tak ty se mnou nemluvíš. Hele, Ankuši, a nechtěl bys náhodou už ze školy chodit sám? Je to kousek a stejně jdeš vždycky přede mnou. Koneckonců jsi už dost starý na to, abys trefil.“
„Já nebudu chodit sám!“
„Proč ne?“
„Protože se bojím!“
„Bojíš? A co je to tentokrát? Ty se taky pořád jen něčeho bojíš!“
„Někdo by tady na mě mohl čekat a unést mě!“
„Unést?! Tebe, jo?!“ zasmála se s chutí.
„Proč se směješ?“
„Kdo by s tebou co dělal? No, jen ať si to s tebou někdo zkusí! Myslím, že by tě každej lifroval expres zpátky. Proboha nenatahuj zas! To byl jen vtip!“
„Copak ty nevíš o tom, co se tady před pár dny stalo? Někdo unesl bílou holku. Jmenovala se Alice a bylo jí patnáct.“ vysvětloval kluk a ukázal na černobílý plakát, vylepený na autobusové zastávce.
Rút rychle očima přejela nápis „Missing.“
„To jsem nevěděla. No tak se mě pěkně drž a nic se ti nestane. Třeba!“
„Určitě ji najdou živou a zdravou, viď, Rút?“
„Rozhodně!“ ubezpečila ho, avšak v duchu byla přesvědčená o opaku.
Rút seděla na posteli a na klíně měla učebnici matematiky. Právě se chystala opravit další příklad, když uslyšela bouchnutí domovních dveří a hlasy vycházející z haly. Sešla na schodiště, aby se podívala, co se děje.
No tak na tebe jsme čekali. Pomyslela si Rút, když uviděla starou bábu Indku, jak stojí v chodbě ve stejné noční košili, jakou měla na sobě tu noc, když ji zalarmoval kluk.
Proč si proboha něco neobleče? Vždyť je ještě den. Já vážně nechápu, co je tohle za lidi!
„Ankuši, kam jdeš?“
„Ankuš jde ke mně. Rakhi se z práce vrátí až zítra.“
„Ankuši, ale tvoje máma mně nic o tom neříkala. Co jí mám říct, až bude volat? Víš dobře, že se na tebe ptá každý večer, když není doma! Budu z toho mít problém!“
„Já chci, abys měla problém!“ řekl rázně kluk a potutelně se ušklíbl.
„Ty!“ řekla baba a ukázala kostnatým špinavým prstem na Rút.
„Můj vnuk tady s tebou nebude. Bojí se!“
„Já vím, že se bojí. Říkal mně to několikrát, ale pořád nechápu čeho,“ řekla Rút a sešla po schodišti.
„Rakhi vám jasně řekla, že se o něj mám starat já. Proto jsem přijela. Je to moje práce.“
„Moje dcera neví, co je pro něj dobré! A ty taky ne, bílá holko!“
„Jak neví, co je pro něj dobré, vždyť je to jeho matka!“
„Na noc řádně a pečlivě zamkni! A nech všechna světla rozsvícená! Je tu velká kriminalita! Tenhle dům vykradli už dvakrát.“
„Tak vy máte strach o moji bezpečnost?“
„Nebojím se o tebe, ale o majetek, hloupá holko!“ tím dokončila své kázání, které bylo směsicí lámané angličtiny a prazvláštního nesrozumitelného indického žvatlání.
Bylo už pozdě v noci. Rút nechala podle pokynů v domě svítit. Nechtěla si připustit myšlenku, co by se možná stalo, kdyby rad neuposlechla a zhasla by.
Druhý den přijela Indka. Rút se zdálo, že po návratu z Ameriky je doma čím dál méně. Vždy přišla s omluvou, že by se za ni musel stydět i malý školák.
„Kde je Ankuš? Proč mě nevítá?“
„Rakhi, Ankuš je u babičky. Včera si pro něj přijela.“
„Cože? Proč se do toho moje matka plete?“
„Zkrátka si pro něj přišla. Nemohla jsem ho přece zavřít doma!“
„Nemělas ho s ní pouštět! Ty jsi tu od toho, aby ses o něj postarala!“
„Rakhi, pochop, nemohla jsem nic dělat. Je to přece jeho babička.“
„Mělas něco udělat! Za tento týden ti nedám výplatu!“
„No tak počkej, Rakhi, to nemyslíš vážně!“
„Teď jedu pro Ankuše. Potřebuje mít nachystanou svou svačinu, až se vrátíme!“
Inda už nečekala na odpověď. Zabouchla dveře, sedla do auta a odjela.
6. díl
„No né, tys konečně zjistil, k čemu je sprcha?“ konstatovala Rút, když viděla kluka poprvé po dlouhé době umytého.
„Jdeme na svatbu.“
„Na svatbu? Komu?“
„Mámina kamarádka se vdává!“
„Aha! No tak to si užiješ!“
„Vrátíme se až za tři dny.“
„Až za tři dny? Co tam budete tak dlouho dělat, probůh?“
„To jsou naše zvyky!“ odsekl kluk a bylo po diskuzi.
„To bude určitě nějaká blamáž! Indická svatba na pokračování!“
„Cos to říkala?“
„Hovno!“
„Kolikrát ti mám opakovat, že musíš mluvit tak, abych ti rozuměl!“ rozčiloval se kluk.
„Aby ses neposral.“
„Rút!“
„Ano, Rakhi?“
„Potřebuju, abys vyžehlila Ankušovi oblek a mně indický národní kroj. Ankuš už ti jistě říkal, že jdeme na svatbu a vrátíme se až v pondělí.“
„No něco říkal.“
„Ankuš nepůjde do školy, tak jen abys věděla. A teď to žehlení.“
Úderem deváté hodiny večerní zazvonil kdosi na zvonek.
„Tohle je můj bratr, Rút,“ řekla Inda neochotně.
„Dobrý večer.“
„Ahoj, Rút. Jdeš s námi?“
„Neblázni, Chandro! Vždyť je to vychovatelka.“
Inda tuto větu pronesla stejným tónem, jako kdyby mluvila o kryse, která přenáší lepru.
„Ankuši! Kde jsi? Musíme jít! Tvůj strýc je tady!“
„Rút, potřebuju, abys uklidila Ankušův pokoj, zatímco budeme pryč. Je tam hrozný nepořádek. Už se musí konečně naučit spávat sám a ne se mnou v posteli.“
„Dobře.“
No to si myslím taky. Kdyby tohle někdo viděl, že spíte v jedné posteli… Ještě by vás udali. Vždyť spávat s matkou v jedné betli je přípustný tak maximálně do pěti let. To by z vás měli lidi pěknou srandu!
„A taky okna jsou hrozně špinavá, zvlášť to francouzské v jídelně. A nezapomeň vysát a vytřít podlahy! Tak a teď už musíme jít. Měj se!“
„Užij si to!“ řekl škodolibě kluk se svým typickým potlemem.
„Rakhi, počkej, zapomněla sis sundat natáčky,“ řekla v poslední moment Rút, když Inda vycházela ze dveří nastrojená v zářivě zeleném sárí.
„Ale, to je dobrý! Dokončím to v autě!“
No jak myslíš, babo. Hlavně, aby tě nestavěli policajti, páč jinak by si mysleli, že ses dočista pomátla! Plíst se ti do toho nebudu! Mohlas jít klidně v tom pyžamu, ve kterým sečeš trávník. Div, že ses vůbec převlíkla.
„Tak si to užijte!“
„Měj se, Rút!“
Takhle to dál nejde! Ať to beru z jakékoli strany, mám celkem dvě možnosti. První z nich je vzdát to, a odjet domů. Nebo to zkusit znovu, najít si jinou rodinu a bojovat dál. Musím přece něco dokázat, musím vydržet! Nemůžu teď odjet! Jak bych vypadala?! Při prvním nezdaru balím kufry! Tak to teda ne! Musím bojovat a najít si jinou rodinu. Hlavně na to ta baba nesmí přijít, jinak mě vyhodí na ulici.
Rút se tajně spojila s agenturou na vyhledávání vychovatelek do rodin na území Anglie. Byl to dlouhý měsíc plný stresu a strachu z toho, že Inda vše zjistí a vyhodí ji. Po nesmyslně a zbytečně zdlouhavém papírování a vyřizování našla agentura rodinu, která byla Rút ochotna zaměstnat. Když měla vše zajištěno, čekal ji další těžký úkol. Dostat se k nové rodině, ale hlavně říct, že odchází.
„Tak ty chceš odejít? No dobře, stejně tě Ankuš neměl rád!“
„Jsem si jistá Rakhi, že pro něj najdeš lepší vychovatelku, než jsem byla já. Jestli chceš, můžu se zeptat některé ze svých kamarádek, zda-li nechtějí přijet, a pracovat pro tebe?“
„Ne, díky, ale ne. Ankuš je psychicky nemocný chlapec a potřebuje, abych se o něj starala já.“
No spíš potřebuje dostat po hubě! Chybí mu pevná ruka! Nejde mně do hlavy, proč jsi mně o tom neřekla hned na začátku, že je nemocnej a že potřebuje spíš lékařskou odbornou péči!
„No jak chceš, Rakhi.“
„Kdy musíš odjet?“
„V sobotu. Ale potřebuju, abys mně dala moji výplatu za dny, kdy jsem u tebe pracovala.“
„No jo, tvá výplata. Bez ní neodejdeš, co?!“
„Promiň, Rakhi, ale přestože jsme spolu neměly smlouvu ani nic podobného, tak já jsem svou práci odvedla.“
Indka jen neochotně sáhla do peněženky.
V sobotu ráno zastavila Rakhi na autobusovém nádraží.
„Tak jsme tady. Počkej, pomůžu ti s kufrem. Ankuši, pojď se rozloučit!“
„Nechci!“
„Promiň, Rút, je umíněný.“
„To je dobrý, Rakhi. Ahoj Ankuši! Buď hodný, a poslouchej matku! Měj se dobře, Rakhi!“
Rút vzala opět svůj velký kufr a vydala se směr nádraží. Naposledy se ohlídla za Indou a jejím nezvedeným synem. Ten se ani neotočil. Hlavu měl sklopenou a veškerou pozornost věnoval mobilu.
Bóže, co ty seš za kluka! Ty si zasloužíš lekci! Zabit je málo!
Už se dál ale nechtěla zaobírat myšlenkou na to, co bylo v téhle prapodivné indické verbeži. Čekala ji nová rodina, v novém městě, v novém domě. Tolik si přála, aby místo, kam jede, pro ni bylo šťastné.
Určitě to bude rodina, kde budu spokojená. Rozhodně! Vím to! Budu se starat o dvě roztomilé hodné děti a budu už konečně součástí rodiny a ne posluhovačka!
Opět byla na cestě, opět se stěhovala neznámo kam. Nevěděla, kde bude na noc a kde bude její nový domov.
Autobus byl stísněný a přeplněný. Asi po dvouhodinové jízdě malebnou anglickou krajinou řidič náhle zahlásil: „Welwyn Garden City!“
Rút rychle popadla kufr a cpala se k východu.
„Sakra holka, dávej pozor s tím kufrem! Přejelas mně nohy!“
„Omlouvám se, ale je tady hrozně plno!“
„Počkejte, já vystupuju! Nezavírejte ty dveře, musím vystoupit!“
„Nač máš takovej velkej kufr, když ho neuneseš!“ láteřil černoch stojící v uličce.
„Řekla jsem, že se omlouvám!“ řekla nervózně a snažila se prodrat ke dveřím.
„Welwyn Garden City!“ opakoval řidič.
Než se Rút stačila ke dveřím protlačit, řidič je zavřel a pomalu se rozjel.
„Hej, počkejte! Já potřebuju vystoupit!“ křičela a cpala se dopředu. Vtom si všimla, jak ucho kufru drží náctiletý černoch a směje se jí do tváře.
„Ty zmrde!“
Ze všech sil prudce kufr vyškubla.
„Zastavte! Já vystupuju!“ zavolala udýchaná k řidiči.
„Tak proč nestojíš u dveří!“ řekl nasupeně a zastavil.
Uplynuly tři hodiny. Její nová zaměstnavatelka jménem Tolu se stále neozývala. Podle dohody se měly setkat v obchodním domě na nádraží. Tolu nereagovala na žádnou ze zaslaných zpráv. Rút už byla zoufalá a viděla, jak přespává na lavičce. Pak jí ale zazvonil telefon ohlašující zprávu, ve které stálo strohé: „Jsem venku!“
„No konečně, babo!“
Rút opět vzala své zavazadlo a vydala se k východu. Před vchod právě přijel poslední model BMW v šedé metalíze. Z něho vystoupila asi dva metry vysoká černoška s napletenými jasně oranžovými rasta copánky. Přestože byla oblečená v bílém podzimním teplém kabátě, na nohách měla nazuté letní žabky.
Asi spěchala, blesklo Rút hlavou.
„Moc jsem se k vám těšila, Tolu. Udělám vše, abyste se mnou byla spokojená!“
„Vážně? Nutně potřebuji vychovatelku ke svým dětem. Jsme s manželem příliš zaměstnaní a nemáme na ně moc čas. Naše poslední au-pair Pilar odešla v podstatě z hodiny na hodinu.“
„A proč odešla? To je ale nevychovanost odejít a navíc takhle narychlo!“
„Nevím, s dětmi si nerozuměla, dokonce je i uhodila. Nebyla jsem s ní spokojená.“
„Ona je uhodila? No to snad ne! Já doufám, že se mnou budete spokojená, Tolu!“
„Já taky doufám! Děti poznáš až ráno, protože už dávno spí.“
„Moc se těším, až je poznám!“ řekla Rút, když zastavily na příjezdové cestě před třípatrovým cihlovým domem.
„Máme velký luxusní moderní dům a jsme na něj pyšní!“ prohlašovala hrdě černoška.
„Tvůj pokoj bude až úplně nahoře. Je tam sice jen malé střešní okno. Ale určitě ti to nebude vadit.“
Když Rút po strmých příkrých schodech vytáhla do třetího patra své věci, sedla si na přidělenou postel a dívala se po pokoji. Ta černoška měla pravdu. Opravdu zde nebylo žádné okno. Jen jedno malé střešní a to hodně vysoko. Navíc v pokoji nebyly ani skříně. Jen postel, psací stůl a malá komoda. Opět měla Rút oblečení složené v kufru a pověšené na klice.
Jak já to tady zvládnu, proboha? Ne, hlavně se nesmím nechat odradit! Tohle přece musí být ta skvělá rodina, na kterou čekám! Děti budou určitě hodné a vychované. Ach bože, že jsem radši neseděla doma na zadku. Jsem to ale vůl! Jo holka, život je boj. Hlavně žádný sentiment!
7. díl
Bylo půl páté ráno a telefon nekompromisně oznamoval budíček.
Úkoly měla Rút jasné. Ještě ten večer, kdy přijela, vyfasovala od černošky manuál s úkoly na každý den od pondělí do neděle. Pečlivě napsaný denní rozkaz obsahoval všechny možné domácí práce v třípodlažním domě, a k tomu samozřejmě péče o dvě rozdováděné děti.
„Tami, je čas vstávat! řekla striktně Rút malé dívce, asi jedenáctileté, kterou měla na starost.
Pak seběhla o patro níž a totéž přikazovala jejímu o tři roky mladšímu bratrovi Fejovi.
„Feji, a co ty? Tebe to taky čeká! No, ano, musíš vstávat. Hola hola, škola volá! Je čas postavit se na nohy a začít se vypravovat do školy,“ řekla Rút zvesela, snažíc si nepřipouštět tesknotu a samotu.
Pak znovu vyběhla do pokoje Tami, aby se ujistila, že už konečně vstala z postele. Avšak mladá slečna na výzvy Rút nijak nereagovala.
Dobrou půl hodinu běhala z patra do patra jako splašená fretka. Pak se z dolního pokoje ozvalo hřmotné: „Tami, Feji! Okamžitě vstávejte!“ zavolala na děcka jejich dvoumetrová matka s tmavě červenou koupací čepicí na hlavě, zahalená pouze v ručníku. Děti líně vstaly a odebraly se do koupelny.
„Ještě mě nesprchuj!“ zařval ze všech sil na Rút malý opičák.
„Nejdřív se poliju vodou a pak se namydlím, a až pak mě můžeš osprchovat! Rozumělas?!“ přikazoval spratek.
„Jak si přeješ, Freji,“ řekla vlídně Rút.
Divila se sama sobě, jak dokáže být tak klidná. Největší zásluhu připisovala malému vzteklému Indovi, který ji svými hysterickými výlevy vycvičil natolik, že dokázala zachovat klid i v těch nejvyhrocenějších situacích.
„Nejsem Frej, ale Fej!“ rozkřičel se znovu.
„Vážně? Myslela jsem, že jsi Frej!“ utahovala si z kluka, který byl teď již namydlený od hlavy k patě.
„Tak co Freji, už ses dost namydlil? Můžu tě teď osprchovat od mydlin?“ ptala se znovu, ale tentokrát s patřičným důrazem na ,,r,, v jeho jméně.
„Ještě nejsem dost namydlený!“ křičel na plné kolo.
„A nejsem Frej, ale Fej!“ rozčiloval se znovu.
Pro mě za mě buď si třeba Kevin, mně je to šuma fuk.
„Nekřič na Rút, Feji! “ přikazovala mladšímu bratrovi jeho sestra.
„Díky Tami, jsi moje zlatíčko! Tak co Feji, už tě můžu osprchovat?“
„Ano, teď můžeš.“
„Je to moc horký! Jsi hloupá holka! Vypadni odsud!“
Zdechni hajzle!
„Tak teď je voda dobrá?“
„Je to moc studený!“
„Není to studený! Je to akorát, Feji! Ty mně to snad děláš schválně! A nezdržuj! Tami se chce taky koupat!“
Po dobré třičtvrtě hodině byl uřvanec konečně spokojený.
„Tak a teď ty, Tami. Ty už jsi ale velká holka a zvládneš to sama, viď. Musím jít pomoct Fejovi s oblíkáním.
„Jasně, že to zvládnu, Rút.“
„Feji, běž do svého pokoje a začni se oblékat. Jdu hned za tebou.“
Když Rút sebrala všechny klukovy pohozené věci z podlahy, seběhla za ním.
„Proč ještě nejsi oblečený?“ ptala se starostlivě.
„Kam zase běžíš? Ty mě přivedeš do hrobu!“
„Mami, Rút mně nechce pomoci s oblékáním?“
„Rút, musíš mu pomoci! Ještě sám nic nezvládne!“
Je mu osm let, tak zas tak nesoběstačnej snad není, ne!
„Feji, běž za ní!
Kluk jen neochotně s ukřivděným výrazem přistoupil k Rút.
„Tak Feji, tady máš tričko, trencle a ještě ti musím počesat vlásky, abys byl fešák!“
No, kdybych ti to nepřejela kartáčem, tak by se taky nic nestalo. Beztak nikdo nepozná, jestli jsem ti ty tvoje hnusný černý chomáče počesala či ne. Přejela klukovi hlavu hřebenem.
„Mami, Rút mně neučesala vlasy!“
No to snad není pravda! Ty už mě tak hrozně štveš, ty hajzle jeden! Vůbec se té Pilar nedivím, že tě mlátila. Asi málo. No ne nadarmo to tady s váma nevydržela a vzala kramle.
„Tolu, snažím se ho vypravit do školy, ale on si pořád něco vymýšlí.“
„Feji, buď hodný!“
Jediná věta, na kterou se černoška zmohla.
„Tak Feji, pojď za mnou, ještě musíme dodělat ty vlasy.“
Rút se otočila, aby ze šuplíku vytáhla pomádu. V ten moment se kluk rozmáchl a zobcovou flétnou udeřil Rút vší silou do zad.
„Ty zmrde! Co to bylo?! Čím jsi mě to praštil?“ snažila se vzpamatovat.
„Dělej si, co chceš! Jdu se podívat na Tami.“
„Rút!“ ozvalo se z kuchyně.
„Ano, Tolu?“ Bože, co ta zase chce?
„Rút, tady jsou peníze na taxi. Děti vždycky jezdí do školy taxíkem. Ty pojedeš ráno s nimi a pak autobusem zpátky. Úkoly na dnešní den máš v manuálu, takže víš, co máš dělat, zatímco budou děti ve škole. Ve tři hodiny přesně je musíš vyzvednout a pak pojedete zase zpátky taxíkem. Je ti vše jasné?“ ptala se sice černoška, ale neočekávala žádnou odpověď.
„Jasně, Tolu. Spolehni se!“ řekla Rút a mnula si bolavá záda.
„Dobře, to jsem chtěla slyšet! Abdule, můžeme jít?“ zavolala černoška na svého tlustého muže, který se právě soukal do černých třásňových mokasín.
„Jsem připravený!“
„Děti, pojďte se rozloučit!“ zavolala matka a obula si naboso zimní kozačky.
Ta baba si bere kozačky bez fuseklí! Je to možný?
Rút nevěřícně hleděla na černoščiny zvláštní manýry!
Pokračování příště...
Když Rút seděla s dětmi v taxíku směr škola, jen tak, z ničeho nic ji napadlo, co kdyby tu strašnou dálkou, kterou teď jedou autem, šla zpátky pěšky. Byl to nápad, který se zcela vymykal zdravému rozumu a logice a navíc ta hrozná štreka nebyla možná pěšky ujít. Tak ji o tom alespoň černoška sama ubezpečovala. Rút se ale i přesto rozhodla to zkusit. Neměla skoro žádné peníze. Ty, co si u Indy vydělala, padly na cestu za novou rodinou a černoška ji ještě její výplatu nedala, ani se k tomu neměla. Když taxík vysadil děti u školy, Rút se tvářila, že jde chytit autobus, tak jak měla přikázáno.
Bloudila. Nevěděla kudy kam. Marně se snažila vybavit si cestu, po které jeli, ale všechny ulice si byly podobné jak vejce vejci. Asi po třech hodinách chůze stanula před domem.
„Tak jsem to přece jen zvládla. Našla jsem to. Teď ale musím ještě zvládnout tu štreku zpátky ke škole.“
Ani ne za hodinu musela Rút znovu vyrazit. Tentokrát již tolik nebloudila. Zpátky jela s dětmi. Když pak šla cestu znovu a znovu a znovu, byla už si docela jistá kudy má jít. Od místního taxikáře se dozvěděla, že jedna cesta je v přepočtu dlouhá zhruba 6 kilometrů. Rút každý den chodila tu stejnou dálku dvakrát. Přestože byl konec podzimu, vzduch byl teplý. Slunce pomalu stoupalo vysoko na nebe a ozařovalo ranní mlhu v údolí. Byl to nádherný pohled. Rút se na moment zastavila, aby si tu krásu plně vychutnala. Poprvé po dlouhé době se cítila svobodná. Pokaždé, když pochod zdolala, měla v sobě neskutečný pocit vítězství.
***
„Tami, tak kde je ten taxík?“ Tvoje matka ho přece objednala, aby nás vyzvedl u školy, je to tak?“ ptala se jednou před školou Rút.
„Jasně. Maminka by na nás nikdy nezapomněla!“ dušovala se černoška.
„No, tak to nám nezbývá nic jiného, než jít domů pěšky!“
„Zbláznila ses? Takovou dlouhou cestu není možný ujít pěšky!“ zhrozil se malý Fej.
„Musíme počkat, až pro nás přijede taxík.“
„No to tady taky můžeme čekat do aleluja!“
„Co je to aleluja?“
„Ale nic Feji! Prostě můžeme tady čekat dlouho, no! A nebo můžeme jet autobusem!“
„Autobusem?“ nevěřil svým uším kluk.
„Autobus pro nás není dost dobrý!“ řekla Tami a tím bylo po diskuzi.
Večer, když Rút usínala ve své posteli, cítila se neskutečně unavená. Sužoval ji pocit bezmoci a rezignace. Jediné na co se těšila, byla ta dlouhá cesta, kterou bude znovu moci zdolat. Před černošskou matkou však musela vše držet v tajnosti, protože věděla, že kdyby své tajemství prozradila, chtěla by vrátit peníze, které jí dala na autobus. A právě ty Rút potřebovala, protože stále neměla žádnou výplatu.
***
Druhý den byla neděle. Černošská rodina se s velkou slávou chystala do kostela.
„Rút, potřebuju, abys dětem vyžehlila tohle oblečení. Tami šaty, Fejovi oblek a tuhle novou značkovou košili. Ještě ti přinesu svoje šaty a Abdulovy kalhoty! Všechno je to značkové oblečení, tak buď opatrná, ať to nespálíš!“
„Jistě Tolu, už jdu na to.“
Rút opět přistoupila k žehlicímu prknu a rukama narovnala límec u dětské košile. „Vždyť ten kluk má košili od Calvin Klein! Je to možný? No jo spratku, kdybys žil támhle někde v Africe, to by ses, tak dobře neměl!“ Rút se dala do žehlení a mezitím zpovídala malou Tami.
„Tak vy jdete do kostela. No páni. A jak se ti tam líbí?“
„Vždycky se hrozně těším. Můj táta je totiž pastorem v místním kostele.
„Aha, pastor. A kdy se tak vrátíte?“
„Vrátíme se až zítra večer!“
„Až zítra večer?“ nevěřícně opakovala Rút.
„A co škola?“
„My nemusíme jít do školy. My jsme totiž elita, víš!“ pronesla hrdě.
„A co tam tak dlouho děláte probůh? Řeknete dvakrát zdrávas a amen a jdete, ne?“
„Cože? Teď ti nerozumím!“
„Ale nic!“
„No můj táta má řeč, pak se všichni společně modlíme, pak děláme různý náboženský rituály a …“ chtěla pokračovat, ale matka ji zavolala k odchodu.
„Promiň, už musíme jít. Užij si to tady!“
***
Uplynuly další týdny. Rút nebyla spokojená a šťastná už vůbec ne. Černoška ji špiclovala na každém kroku a denně ji několikrát volala, jen proto, aby se zeptala, kde právě je. Rút musela mít přichystanou odpověď závislou na hodině a minutě, tak aby to odpovídalo dennímu plánu. Po několika kilometrovém pochodu jí čekal úklid celého domu, pak znovu pochod pro děti do školy a pak další směna s dětmi. Večer padla do postele na smrt unavená. Horší ale bylo, že stále neměla žádnou výplatu, přestože smlouva zněla jasně. Rozhodla se tedy napsat do agentury a zeptat se. To ovšem neměla dělat.
„Rút! Pojď okamžitě do kuchyně!“ přikázala jí jednou černoška.
„Ano, Tolu, co se stalo?“
„Podívej se! Tys nám ujedla skoro celé máslo!“ řekla celá brunátná dvoumetrová saň.
„Myslela jsem, že jídlo v lednici je i pro mě!“
„Můžeš si vzít, co chceš, ale ne moc! A tohle máslo jsi snědla hlavně ty! Proto jsem ti koupila tohle levné! Dětem dej, co chtějí, ale ty máš na příděl! Každý večer budu vše kontrolovat!“
Rút nevěřila vlastním uším. Neměla ani chuť, ani sílu se s ní hádat. Otočila se a odešla.
Byl všední den, podvečer. Rút byla ve svém pokoji a hleděla do prázdna. Matka Tolu ji dovolila chvíli volna. Najednou uslyšela strašný křik a nářek. Nechtělo se jí na nic reagovat a už vůbec se nechtěla plést do roztržky mezi černošku a její nevycválané spratky.
„Dokud mě nezavolá, tak tam nejdu! Postavte se třeba na hlavu!“
„Rút!“
„Ježišikriste! Co zas? Dej mně pokoj, babo!“
„Tak Rút!“ rozrazila dveře dvoumetrová saň a plameny jí šlehaly z očí.
„Ano?“
„Pojď okamžitě dolů!“
„Jistě!“ špitla Rút.
„Do dvou minut, ať si v jídelně!“
Proboha, co zase chce ta baba! Vždyť říkala, že mám chvíli volno. Od doby co jsem tady, jsem ještě žádné neměla!“
Rút pomalu scházela strmé točité schody a bála se, co si na ni ta saň vymyslela tentokrát.
„Posaď se!“
„Feji si mně dnes stěžoval, že jsi mu snědla jeho oblíbené sušenky. Je to pravda?“
Rút se nechápavě podívala na černošku a pak na malého spratka.
„Cože? Jak bych mu je mohla sníst, když si je včera vzal do školy na svačinu!“
„To není pravda, mami! Ona lže!“ křičel kluk a potutelně se na Rút ušklíbl.
„Rút, nesmíš jíst nic z lednice, co patří dětem!“ rozkázala baba, vzala kluka za ruku a odešla z místnosti.
„Jasně, já tady můžu klidně chcípnout hlady!“
***
Uplynul další těžký týden. Rút byla zesláblá a vyčerpaná. Jednou v podvečer zavolal Abdul na Rút: „Rút, můžeš přijít do haly?“
Co ten zas chce? Vopičák jeden! Aby řekl aspoň ,,prosím,, to ho ani nenapadne.
„Ano, Abdul?“ ptala se rozpačitě, protože do té doby ji černoch žádné úkoly nedával.
„Chci, abys vyčistila Fejovi boty. Jsou celé špinavé a zablácené.“
„Pokusím se. Snad to půjde.“podívala se na několik let staré nemyté kopačky.
„Chci, abys to měla, co nejdřív hotové!“
Rút vzala kartáč a začala čistit zašlou špínu.
„To mně byl čert dlužnej tady tu podivnou rodinu. Jak to mám asi vyčistit, když je to špinavý, škaredý, hnusný, zašlý!?“
Byla sobota osm hodin ráno, když se z dolního patra ozval hřmotný křik.
„Rúúút!“
Rút vyběhla z pokoje na schodiště a uviděla černošku v županu a oblíbenou červenou koupací čepicí na hlavě.
„Chci, abys okamžitě přišla za mnou do jídelny!“
„Posaď se!“
„Tak ty sis stěžovala agentuře, že ti neplatíme?!“
„Nestěžovala jsem si. Jen jsem se zeptala, kdy tak obvykle rodina dává peníze. To je všechno. Když jsem se ptala tebe, neodpověděla jsi mi.“
„Nejsem s tebou spokojená. Ani já, ani můj muž a ani děti. Ty si na Tebe stěžovali, že neděláš, co máš!“
„To není pravda. Dělám svou práci dobře!“
„Nehádej se se mnou. Chci, abys okamžitě odešla. Sbal si kufr a vypadni!“
„Cože?“ dívala se na ni Rút nechápavě.
„Tolu, ale vždyť máme přece smlouvu. Nemůžeš mě vyhodit, jen tak na ulici! Podle smlouvy mám aspoň týden na výpověď!“
„Smlouva mě nezajímá. Chci, abys okamžitě odešla! Rozumělas!?“
Rút byla naprosto bezmocná. Nevěděla, kam má jít. Ze dne na den, z minuty na minutu byla bezdomovec. Odešla do svého pokoje a přemýšlela, kam půjde. Možná to byla náhoda, možná to bylo štěstí. Dva dny předtím, než ji ta černá saň vyhodila, jí přišel balík z domova. Kromě potřebných věcí v něm bylo ovšem něco nanejvýš vzácného. Věc prvořadé důležitosti. Čirý bílý mok.
„Na posilněnou! Teď mně babo, můžeš políbit prdel!“
Pak seběhla tři patra níž, zpátky do jídelny, kde seděla černoška s mužem.
„Dobře, Tolu. Odejdu hned, ale nejdřív chci, abys mně dala moji výplatu, za celou tu dobu, co jsem tady! Jinak odsud neodejdu a budu si stěžovat agentuře. A to budeš mít teda sakra malér. To mi věř!“
Černoška s Abdulem se na sebe nevěřícně podívali a neřekli ani slovo. Po chvilce mlčení Abdul řekl: „Sbal si věci a vypadni! Peníze ti dám, jak budeš odcházet!“
Rút vyběhla zpátky do svého pokoje a začala racionálně uvažovat, jaké má možnosti. Musí okamžitě něco vymyslet, jinak skončí na lavičce v parku. Jediná její spása byl dlouholetý kamarád, kterého poznala, ještě když v Anglii před lety pracovala. Bydlel, ale až v jižním Sussexu a cesta k němu byla přes půl Anglie. Byla to ovšem její jediná spása a musela to zkusit. Nic jiného jí nezbývalo. Vzala tedy mobil a vytočila Paulovo jméno.
„Paule, můžu se u tebe na pár dní schovat?“
„Schovat? Jak to myslíš? Co se stalo?“ ozval se vlídný mužský hlas.
„Vše ti pak vysvětlím. Jen mně prosím řekni, jestli jsi doma a jestli za tebou můžu teď hned přijet?“
„To víš, že můžeš. Rád tě uvidím, ale musíš přijet hned, protože za týden odlétám na dovolenou.“
„Přijedu hned teď!“
„Těším se, že tě zase po tak dlouhé době uvidím, Rút. Psala jsi mně, že jsi v Anglii a tudíž se musíme vidět. Kdoví, kdy se nám taková šance znovu naskytne.“
„Ano, musíme toho využít!“
„Dobře, Rút, budu tě čekat na nádraží. Těším se!“
„Já taky!“ řekla Rút a zavěsila.
Teď už na nic nečekala. Do hodiny měla opět zabalený svůj cestovní kufr. Když scházela dolů po schodech, střetla se s Abdulem.
„Tak už od nás konečně zmizíš!“
„Pane Abdule, vaše dcera Tami, mně řekla, že jste prý pastor v kostele! Je to pravda?“
„No ano, jistěže je to pravda! Proč se mě na tohle ptáš?“
„No jen, že byste měl být k lidem laskavý a měl byste šířit dobro, lásku a vlídné slovo!“
Jakmile tohle Abdul uslyšel, naštval se ještě víc.
„Ty nejsi dobrá žena! Poručil jsem ti, abys Fejovi vyčistila boty, ale tys to neudělala. Jen jsi lhala! Můj syn mně vše řekl. A taky jsi je nekoupala a nestarala ses o ně! I to jsem se od nich dozvěděl!“
„Tohle není pravda a vy to víte. Všechnu práci jsem udělala!“
„Vypadni!“ křičel černoch, teď už celý vzteklý.
„Tady máš své peníze! Nedám ti ale všechny, protože jsi neudělala svou práci!“ křičel na Rút a hodil jí pod nohy její těžce vydřenou výplatu.
Najednou stála Rút před domem, vyhozená na ulici. Dvoumetrová černoška za ní prudce zabouchla dveře a hlasitě zamkla.
***
Rút byla opět bez střechy nad hlavou. Musela se dostat ke kamarádovi Paulovi do jižního Sussexu. Nevěděla ale, jak a kudy kam. Neměla ani možnost najít cestu. Nejenom, že černá matka zamykala lednici, odpojila navíc v domě veškerou techniku, takže Rút neměla žádné spojení s okolním světem.
Byla na cestě celý den. Cesta přes Londýn byla dlouhá a složitá. Nebýt několika náhodných kolemjdoucích, těžko by se z něj vymotala. Nakonec se jí ale přece jen podařilo najít ten správný vlak, který vedl do útočiště k jejímu věrnému příteli. Když před půlnocí vystoupila v cílovém místě a uviděla rozsvícená dálková světla Paulova auta, byla neskutečně šťastná.
„Paule, tak ráda tě vidím! Už jsem ani nevěřila, že se k tobě kdy dostanu!“
„Rút, jsem rád, že jsi tady. Už jsem si dělal obavy! Jsi na cestě celý den. Musíš být hrozně unavená!“
„Paul, jsem utahaná k smrti, ale jsem ráda, že jsem konečně tady.“
Když Rút přišla do Paulova bytu, po několika dlouhých měsících si připadala jako doma. Vítaná a milovaná. Zněla její oblíbená hudba a na stěnách visely obrazy muže, kterého tak dobře znala. Uvědomila si, že v té obrovské smůle, která ji několik měsíců provázela, měla neskutečné štěstí. Štěstí v tom, že Paul neodjel. Kdoví, co by si počala.
***
„Rút, kdy se zase uvidíme?“ ptal se Paul v odletové hale.
„Doufám, že brzy, ale za jiných podmínek a okolností, než tentokrát, drahý příteli“ odpověděla mu s úsměvem.
„Budu doufat v naše další setkání.“
„Tak nashledanou, Paule! A děkuji ti za vše! Moc jsi mi pomohl. Nevím, jak bych to bez tebe zvládla.
„Snad ti to budu moci někdy oplatit.“
„Je čas se rozloučit!“ řekl smutně Paul a v očích se mu zaleskly slzy.
Pak se jen na Rút podíval svým vlídným pohledem, naposledy ji objal a zmizel v davu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Všech komentářů si moc vážíme a předem děkujeme.
Ale pozor! Hnusné komentáře budou bez milosti smazány!