Musíme přece stihnout slunce...!

Dnes se s vámi, milí čtenáři, chci podělit o jeden zážitek, který mě inspiroval k sepsání tohoto článku.
Bylo odpoledne s trochu chladným větrem,
když mě jeden můj dlouholetý kamarád pozval na menší výlet. Jako obyčejně to byl on, kdo seděl za volantem a já jsem mu jako obyčejně radila, jak má jet. Ve většině případů by se každý řidič naštval a vysadil by mě na nejbližší autobusové zastávce a nebo někde v poli v horším případě. Je to až s podivem, ale můj kamarád bral vše s nadhledem a žertem. Ve skutečnosti jsem však byla ráda, že řídil, protože jeho řidičské schopnosti jsou obdivuhodné. Abych byla upřímná, myslím si, že v řízení čehokoli, co má motor, je velmi dobrý. Jeli jsme zběsilou rychlostí, jako bychom se snažili ujet našim závazkům a povinnostem. Opět tu byl ten známý pocit volnosti a opět tu byl ten známý pocit neohroženosti. Když se najednou nad námi objevily sluneční paprsky vše se ještě umocnilo. A pak jsem řekla jen:" prosím, jeď, musíme přece stihnout slunce!" A v ten moment mně v mysli vytanula myšlenka. Je to stejné tak i se životem? Uháníme na plný plyn, ženeme se šílenou rychlostí někam, neznámo kam, jen proto, abychom na krátký okamžik spatřili sluneční paprsky?! Nehledě na to, jak silný a kvalitní motor máme, přidáváme plyn až úplně nadoraz a chceme stihnout vše. Jsou tu navíc ta ostatní auta, která nás nutí držet nohu na plynu a zrychlovat. Pak se ale stane něco nepředvídatelného. Náš hnací motor nám vypoví službu a my jsme překvapeni a zcela nás to vykolejí, neboť s něčím takovým jsme nepočítali. Pak zalitujeme a možná si uvědomíme, následky svých činů. To mě přivádí na další otázku. Není někdy lepší nechat ostatní auta, ať nás předjedou? Možná si zkrátka musíme uvědomit, že není kam spěchat, neboť v cíli se tak či tak setkáme všichni. A to ať chceme nebo ne! Jen někteří zkrátka uhání vpřed, neboť chtějí stihnout slunce, dřív než se zcela schová za mraky. ...

An.