Co když žádný nepřijde?

Už několik dní, se mně do hlavy vkrádá jedna obzvláště nepříjemná otázka. Ta otázka zní: "Co když žádný vyvolený nepřijde?" Co když čekáme marně na našeho vysněného ideálního muže, který k nám bude stoprocentně patřit? Co když každá poklička nemá svůj hrnec?! Co pak? Výsledek je jasný! - Zůstane sama, neboť k ní žádný nepatří! Pak je ale taková poklička úplně k ničemu, protože se nedá použít. Je to tak i ve vztazích? Znamená to, že ten, kdo je sám, žije "single", je nějakým způsobem ze společnosti vyděděn, protože dobré mravy mu velí, řádný vztah, pak svatba a nakonec děti! A když zůstaneme samy a nikoho k sobě nepotkáme, kde je chyba? Pokud hledáme muže, ze kterého se nám roztřepou kolena, muže, jehož hlas v nás vzbudí bolest u srdce, ale zároveň se nám tají, muže, jehož dotek nás rozhřeje a zároveň ledově zchladí, a on stále nepřichází, tak jak dlouho ještě musíme čekat? - Měsíc, rok dva, celý život? A tak kde sakra je? Pokud ho stále nenacházíme, máme vzít zavděk tím, co se právě nabízí? O tom je život? Brát to, co je dostupné, přesto pro nás nikterak nezajímavé? A když se tímto heslem řídit nebudeme, znamená to, že zůstaneme úplně samotné? Budeme chodit na nepodařená rande, tedy pokud nám to věk a vzhled ještě dovolí a historie zlomených srdcí se bude opakovat stále znovu a znovu. Co si pak počneme?
Od mala mně doma říkali, že pro mě se zkrátka chlap nenarodil! Je to pravda? Mám tomu věřit? Takže všechny ty roky, kdy jsem čekala na svého muže, byly marné? Jestli to tak je, tak jsem promarnila hezkou řádku let. A nebo mám naopak vzít zavděk tím, co se nabízí, přestože stále hledám něco "perfektního"? V případě, že pana "perfektního" najdeme a skončí to, jak se z toho "otřepat" a pokračovat dál?  Pak se sama sebe znovu ptám: "Stojí vůbec za to, začínat další vztah, přestože z něho může být, jen další krach na burze...?

An.