Je láska vždycky štěstí?

Tuto otázku si kladu pokaždé, když mám před sebou člověka, kterému na dveře znenadání zaklepala láska a pak bez rozloučení odešla.
Láska, která byla zpočátku tak krásná a sladká. Láska zahalená v růžových nadýchaných šatech. Láska, které nejdříve předcházelo náhodné setkání. Takové setkání, které se odehrává jen v romantických filmech. Nečekané, nespoutané, vášnivé a tak vzrušující. 
Když vám láska zastoupí cestu, ať chcete nebo ne, neubráníte se jí, otevřete dveře dokořán a necháte se jí unést. Jste šťastní, smějete se bez sebemenšího důvodu a užíváte si každou minutu každého dne. Býváte často zasnění a v hlavě vám přebíhají myšlenky na člověka, který vám lásku do života znovu vnesl. Nikdo netuší, jen vy víte. ...
Když však ale ona láska odejde, sedíte zkroušeně, díváte se mlčky před sebe, nevnímáte a každá myšlenka, která vás dříve rozesmála, vám teď přináší už jen pláč. Přemohou vás vzpomínky, ze kterých se zakalí oči a přes slzy najednou vidíte svět rozmazaně a chmurně. Vaše srdce je plné bolesti. Jakákoli sebemenší připomínka milované osoby vás zabolí a okamžitě za sebou táhne další a další momenty, které jste spolu prožili a během kterých jste byli oba tak šťastní. Záhy se dostaví zjištění, že pro člověka, pro kterého byste udělali všechno na světě, vy už vůbec nic neznamenáte! A to vás zabolí ze všeho nejvíc. Nastanou chvíle, během kterých si uvědomíte, že se z vašeho života vytratily radosti a slovo "smích" pro vás bude jako ze slovníku cizích slov. Máte pocit, že vám dočista nic nezbylo. Necítíte žádnou radost, žádné potěšení. Nic! V mysli máte jen myšlenky na člověka, smutné vzpomínky, které vás teď tak neskutečně bolí. Jediné, na co se zmůžete a možná i těšíte je spánek, který vám jako jediná věc na světě přináší klid. 
Vždy, když jsem přítomna smutku a pláči, kde příčinou je zlomené srdce, musím se sama sebe ptát. Je láska vždycky štěstí? Je láska vždy to nejlepší, co nás může potkat? Není to spíš to nejhorší, co nás může potkat? Je pravda, že kdo miluje méně, vyhrává? Odpověď neznám. Co vím, ale jistě je to, že musíme být obezřetní a rozvážní v tom, komu dáváme své srdce. Někdy to může být člověk, který si ho ani trochu nezaslouží. Jen ho zmačká, poplive a bez sebemenšího rozmyslu bezcitně vyhodí do koše. A pak to budeme my, komu zůstanou jen vzpomínky, ze kterých se zakalí oči...

An.