Sen, kterému sotva uvěříš

Ještě, než se, milí čtenáři, zcela ponoříte do této naprosto skvělé Anitčiny povídky, dovolte mi pár slov úvodem.
Tato povídka s názvem "Sen, kterému sotva uvěříš " vznikla na jaře roku 2016, a to jako závěrečná práce kurzu tvůrčího psaní, kam má kamarádka docházela. Úkol zněl jasně - napsat povídku v určitém rozsahu na téma "Nečekaná návštěva". Anitka se toho tenkrát chopila s velkou energií a elegancí sobě vlastní a výsledkem bylo toto skvostné dílo. Vy, kteří jste ji dobře znali, jistě ihned poznáte hlavního hrdinu této povídky. A z toho konce mrazí...
Sbírka s názvem Nečekaná návštěva byla potom vydána téhož roku a obsahuje i další povídky na stejné téma i ostatních účastníků.
Ale nyní už se pohodlně usaďte, náš příběh právě začíná...

Sen, kterému sotva uvěříš

psáno na téma: Nečekaná návštěva

   Vyprodaný koncertní sál. Tisíce lidí zabořených do sedaček, bedlivě a napjatě poslouchají každý tón i slovo té přenádherné melodie. Není slyšet nic než něžný, procítěný a současně mocný hlas charismatického muže, který zpívá sebejistě, ale zároveň s plnou pokorou vůči svému obecenstvu. Stojí na velkém jevišti ve skvěle padnoucím bílém obleku, ověnčen plumeriemi. Plně soustředěn a odevzdán písni. Příčná flétna zanotuje ústřední melodii, kterou následně doprovodí zesilující bubny, tu pak postupně celý orchestr a nakonec sborové chorály. Muž se naposledy zplna nadechne, aby vyzpíval závěrečné vysoké tóny. Jeho výkon byl nepřekonatelný! Sál po chvíli ticha zabouří. "Bravo!" ozývá se z aplaudujícího publika. 

   Mladého muže začaly sluneční paprsky jemně šimrat po tvářích. Bylo ráno. Probudil se a uvědomil si, že se mu to celé jen zdálo. Zasáhlo ho neskutečné zklamání. Stát na jevišti a být slavným zpěvákem bylo to, o čem celý život snil. Chtěl vyprodávat velké koncertní sály a těšit svým zpěvem miliony lidí. Toužil být též dobrým charakterním hercem. Domníval se, že i v této branži by obstál. Ve skutečnosti byl jen obyčejným klukem vyrůstajícím v nejchudší čtvrti města. Neměl stálé zaměstnání, živil se všelijakou příležitostnou prací, kterou sotva vydělal na živobytí. Jeho majetek by se snadno vešel do dvou papírových krabic. Kromě své matky a hrstky kamarádů neměl v podstatě nikoho. Všichni ho považovali za podivína s nereálnými sny, za snílka.

***

   Byl další obyčejný pracovní den. Seděl za volantem zeleného tiráku s úkolem rozvést za směšné peníze každodenní zásilku. Z rádia zrovna hráli nějaké známé hity. Nevnímal je. Dělaly mu jen společnost na jeho všední cestě. Zastavil na červenou. Znuděně vyhlédl z okénka spolujezdce a uviděl červený blikající nápis. "Nahrávací studio". "Nahrajte si svoji skladbu! Dnes za polovic!" Jezdíval kolem mnohokrát, ale nikdy neměl dost penz na to, aby si mohl dovolit vejít dovnitř. Dnes se mu však naskytla příležitost. Po chvilkovém váhání vzal za kliku.

   Uvnitř seděla žena ve středních letech, která ho okamžitě oslovila. 

"Dobrý den mladíku. Chcete nahrát desku nebo jen song?"

"Jen song, prosím. Chtěl bych ho dát mámě k narozeninám." 

Byla to ovšem jen záminka, aby nevypadal trapně, když jeho zpěv nebude stát za nic. Žena tomu uvěřila. Dojalo ji to a hned si zapsala jeho jméno. 

"A zpíváte jako kdo?" 

"Nezpívám jako nikdo."

"Vy mi nerozumíte. Jakému zpěvákovi je váš styl podobný?"

"Nejsem nikomu podobný. Zpívám jako já."

   Toto počáteční nedorozumění v něm vzbudilo znovu váhavost. Zalitoval, že vůbec vešel dovnitř. Žena se ale nenechala odbít. Možná ji byl něčím sympatický, možná jen byla zvědavá na to, jak zpívá kluk, který nezpívá jako nikdo. Než se muž nadál, stál před mikrofonem a zpoza skleněné okénko kabiny se ozval cizí nervózní hlas.

"Tak už ksakru začni! Na co ještě čekáš?" řekl zvukař a majitel v jedné osobě.

Viděl před sebou jen dalšího nýmanda, jehož zpěv nejspíš nebude stát za nic, stejně jako u těch předchozích odpadlíků. 

"No, aspoň vydělám pár dolarů navíc," uklidňoval se. 

Hoch začal rozpačitě zpívat song, který znal z dětství. Dozpíval. Majitel si ve skrytu mysli pomyslel, že ho na začátku odhadl dobře. Ačkoliv hlas pěkný melodický, styl zpěvu zvláštní. To v současné době nehledal. Asistentka předala chlapci nahraný song. On poděkoval a odešel. Tím to celé skončilo. Když si pak doma skladbu přehrál, zhrozil se. 

"To zní, jako když někdo bouchá víkem o popelnici."

Byl zklamán a v mžiku se jeho sen o slávě rozplynul. 

   Uplynuly asi dva měsíce. Mladík dál žil svým nudným životem, živil se jako řidič tiráku a každý den míjel nahrávací studio, kde tak potupně nahrál svou skladbu.

   Pak ale zadrnčel telefon. Na druhé straně se ozval majitel onoho nahrávacího studia. Hoch okamžitě rozeznal jeho chřaplavý nervózní tón hlasu, který mu stále zněl v uších, nemusel se ani představovat. 

"Přejdu rovnou k věci. Měl bych pro vás kšeft."

"Chtěl bych nahrát pár skladeb, a vy by jste se mně do toho hodil. Mám ještě pár kluků, kteří by hráli s vámi. Něco natočíme a uvidíme, jestli z toho něco bude. Berete nebo ne?"

"Ano, pane. Děkuji! Vaši nabídku určitě přijímám!"

"Výborně! Tak se zastavte zítra a domluvíme se," řekl majitel a zavěsil.

   Ráno byl hoch nervózní a rozpačitý. Věděl, že tentokrát míří do studia jako někdo, kdo nejede náhodou kolem a vejde nečekaně dovnitř. Po celodenní dřině odcházel nejen s nahranou deskou, ale i novými přáteli, kteří hráli stejný styl muziky. Začali společně vystupovat v malých, zapadlých klubech pro hrstku lidí. Za pár drobných hrál skladby, které byly nové, nevšední, zcela odlišné od těch, které se v té době hrály a byly všemi považovány za slušné a důstojné. 

   Jednoho večera, když znovu vystupoval v bezejmenném klubu, vstoupil do místnosti od pohledu zbohatlík, který do podobných zakouřených pajzlů, jen stěží zavítá. Obtloustlý elegán s kloboukem a hůlkou, jejíž kovovou rukojeť ve tvaru páva pevně svíral v ruce. Na první pohled vůbec nezapadal mezi ostatní omšelce. Všichni na něj okamžitě upřeli pohledy. 

"Krachlo mně auto. Není v týhle zavšivený díře někdo, kdo by to uměl opravit?" zeptal se hlubokým nevrlým hlasem. 

"Podívám se vám na to, pane," řekl hoch, který právě slezl z pódia. 

"Ty seš mechanik?"

"Ne pane, jsem zpěvák, ale autům trochu rozumím."

"Tak zpěvák říkáš?!" prohodil elegán s ironickým nádechem.

"Zaveďte mě k autu, uvidím, jestli s tím dokážu něco udělat."

Když mladík zvednul kapotu naleštěného černého Mercedesu, bylo mu jasné, že to nebude lehká práce.

"Tak na tohle budu potřebovat pár kluků z kapely. No, nebude to jednoduchý. Podívejte, mám teď poslední výstup. Můžete počkat chvíli v klubu? Pak jim řeknu a opravíme to."

"No tak proč ne?! Koneckonců rád si tě poslechnu."

Hoch se vrátil s neznámým do baru a začal znovu zpívat. Chlápkovi nevěnoval sebemenší pozornost. Byl pro něj jen dalším z posluchačů, kteří sem přišli zabít čas. Když ukončil svůj výstup, elegán mu pokynul, aby šel k němu. 

"Dobře zpíváš, synku. Dělám do muziky a hledám někoho, kdo by oživil tuhle ztuchlinu, co se teď vodevšad hraje. Cítím, že ty v sobě máš potenciál. Nechceš dělat pro mě?"

"Kolik bych u vás mohl vydělat? Nemůžu si dovolit opustit jen tak práci a neživit sebe a matku."

"No, nějak se určitě domluvíme."

Neznámý muž cítil, že v tom klukovi na umouněném špinavém pódiu, jsou peníze, hromada peněz. A ty na něm hodlal vydělat stůj co stůj. Nakonec si přece jen plácli a tím se nečekaná návštěva vepsala mladíkovi nesmazatelně do života.

   Další den, když hoch opět rozvážel zásilky svým otlučeným tirákem, uslyšel z rádia song, který před pár měsíci natočil. Napřed nevěřil, že je to skutečně jeho hlas. Pak mu ale vše došlo.
Ten zbohatlý elegán dodržel smlouvu.

   Po skončení songu se strhla doslova lavina volajících, kteří chtěli skladbu opakovat stále znovu a znovu a chtěli další od toho nového zpěváka. Začal vystupovat v televizních pořadech, hrnuly se mu nabídky na natáčení nových písní, ozývaly se hudební produkce, které ho draze chtěly. Vydělával stále víc a víc a najednou se mu plnily sny, které kdysi měl.

   Zní to celé jako pohádka, avšak i v té občas bývají chvíle, které jsou těžké a plné překážek. Hoch záhy poznal, že ten plukovník, jak se někdy též zbohatlík samozvaně tituloval, není ušlechtilý hledač talentů, ale jen obyčejný podvodník, který mladíka bere bezcitně pouze jako stroj na peníze.

"Tak je z tebe konečně boháč, synku. Říkal jsem ti, že ty prachy vyždímáme. Domluvil jsem ti další kšeft, kterej bude stát za to. Tentokrát za tebe zaplatí majlant, jako ještě nikdy za nikoho!" potáhl z doutníku a vypustil do místnosti chomáč kouře.
"Ale já bych raději zpíval po svém. Nechci v tomhle vystupovat, není to můj styl."
"Říkám ti, že tohle vezmeš! Vynese to balík pro nás oba!" pronesl striktně. Zabouchl dveře a odešel.
   Byl duben a blížil se den máminých narozenin.
"Mami, brzo budeš mít narozeniny. Rád bych tě něčím potěšil."
"Ale vždyť máme všechno, co jsme kdy chtěli."
"Mami, přece musí být něco, co ti můžu dát?"
Matka se zamyslela a po chvilce rozmýšlení plácla: "No, víš, nikdy jsem neřídila auto."
V ten moment jejich rozhovor přerušil telefon s nabídkou na natáčení nového alba a zdálo se, že dialog byl zapomenut.
   Druhý den ráno byl mladík velmi netrpělivý. Očekával zazvonění domovního zvonku a chtěl, aby vše vyšlo podle jeho představ. Konečně se tak stalo!
"Máte to tady, pane," oznámil mu poslíček a odešel.
Hoch pak zavedl svou milovanou mámu do garáže jejich nového domu.
"Co tu proboha děláme?" ptala se rozpačitě.
"Mami, včera jsi říkala, že jsi nikdy neřídila auto. Teď je ta pravá chvíle, abychom to napravili. Jedno jsem ti koupil."
Odhrnul plachtu. Zbrusu nové luxusní auto nevšední značky i barvy.
"To je pro tebe, mami."
"Ale vždyť já ani nemám řidičák," pronesla šokovaně.

***

   Mladíkova kariéra stále rostla. Z plachého kluka, kterého měli všichni za ustrašeného venkovana, se stal úspěšný, uznávaný a sebejistý umělec. Dokonce ho televizní producenti začali obsazovat do hlavních rolí. Hoch si ale stále více uvědomoval, že plukovník postupně získává vládu nad jeho životem.
"Chci s vámi už skončit! Mám vás a těch vašich kšeftů po krk!"
"Co to plácáš?! Zapomněl jsi na smlouvu, kterou jsme spolu tenkrát uzavřeli?"
"Já už ale dál nechci vystupovat v těch nesmyslnejch cejdácích, ve kterých mě nutíte hrát. A už mě taky nebaví platit vaše dluhy! Končím s vámi! Je konec! Rozumíte!"
"Beze mě se neuživíš! To já jsem z tebe udělal hvězdu! To si pamatuj!"

Psal se rok 1971. Krátce poté, co oslavil třicáté šesté narozeniny se mu dostalo velké cti v podobě nominace mezi deset nejvýznamnějších mužů Spojených států. Ten večer byl oblečen v černém na míru střiženém obleku z kvalitního materiálu. Pod ním měl sněhobílou košili s vysokým stojatým límcem, kterou doplňoval masivní zlatý řetěz, na jehož konci byla zavěšena lví hlava se safírovýma očima. Ten klenot byl jakoby ukázkou toho, jak daleko se ve své kariéře dostal. Moderátor uvedl do mikrofonu jeho jméno, on povstal a sál ztichl.
"Když jsem byl chlapec, byl jsem snílek. Byl jsem hrdinou v knihách, které jsem četl. Byl jsem hrdinou ve filmech, které jsem viděl. Všechny sny, co jsem kdy měl, se mně splnily více než stokrát. Děkuji za to Vám všem."
   Pár dní nato dostal příležitost koncertovat před největším publikem, jakému kdy hrál. Nabídku považoval za zlomový bod ve své dosavadní kariéře. Doufal jen, že svou trému znovu překoná. Jakmile se objevil na jevišti, vítací potlesk ihned odehnal jeho počáteční nejistotu. Jako vždy vypadl skvostně. Oděn do bílého obleku, ověnčen plumeriemi. Když začal zpívat závěrečnou skladbu, náhle mu v mysli vytanul onen dávný sen. Teď se stal skutečností. V zádech ho mrazilo.
Celý jeho příběh života se mu v té skladbě promítnul. Všechnu sílu, cit a emoce vložil do posledních tónů. bylo jasné, že to nebyl ten falešný plukovník, kdo z něho udělal hvězdu. On už totiž hvězda dávno byl! Ohlušující aplaus to jen potvrdil!
"Jsi král!"
   Byla horká srpnová noc. Vzduch těžký a dusný. To ohlušující ticho, které zavládlo, bylo jako by předzvěstí něčeho smutného, tragického. Od velkolepého koncertu na Havaji uplynuly čtyři roky. Pracovní tempo, kterému byl nucen čelit, mu nedovolovalo polevit. Dál vyprodával sály, dál točil desky a hrál ve filmech. Byl unavený a vyčerpaný  a síla ho začínala pomalu opouštět. Sláva si vybrala svou krutou daň. A pak ten večer už jeho srdce dokázalo bušit a vzdorovat nelítostnému boji. Zastavilo se navždy. Avšak hudba, kterou po sobě zanechal je a bude nesmrtelná, stejně jako on.


Anita Trubáková