Už žádná shnilá jablka...!

Moji milí čtenáři,

ladně jsme se přehoupli do druhé poloviny prázdnin a plnými doušky si vychutnáváme sluneční paprsky letošního rozmarného léta...
Frajerské sluneční brýle ladíme k módnímu outfitu, avšak lehké šifónové šatky věšíme až na poslední rahno skříně. Letní počasí nám totiž utíká doslova mezi prsty a my s tím bohužel nic nenaděláme. Jsme odkázáni na předpověď počasí v nejbližších dnech a prahneme po sebemenší zmínce oteplení. Právě v takových chvílích jsme daleko více ponořeni do svých myšlenek, které k nám proudí ze všech stran.  Možná jste se i vy v životě dostali do fáze, kdy vám filozofické úvahy nedají spát a stále dokola si pokládáte otázky bez odpovědí. Snad jste se i vy někdy sami sebe zeptali: "Proč přitahuji stále stejný typ muže či ženy?" Je to snad ve mně?" A pokud ano, kde dělám chybu?" Proč si tedy zahráváme s ohněm, když víme, že se spálíme? A když přitahujeme stále stejnou odrůdu, máme vůbec naději, že okusíme jinou nebo jsme doživotně odkázáni na jeden a ten samý napadený druh? Je to jako mít před sebou docela pěkné červené jablko, do kterého máme chuť se zakousnout. Láká nás jeho vzhled a tvar a v duchu si představujeme jeho sladkost. Když se však do něj zakousneme a ochutnáme jej, na jazyku nám přistane odporná příchuť. Pak otevřeme oči a v mžiku poznáme, že jsme místo do šťavnaté dužiny kousli do páchnoucí rozměklé hnědé hniloby. Okamžitě ten hnus vyplivneme, odhodíme a už nebudeme chtít další, avšak tu nechutnou shnilou příchuť stále cítíme na jazyku. Jak se jí jen zbavit? Nepomůže ani sklenice vody na zapití. Říkám si, že ve vztazích je to podobné. Rádi bychom okusili pěkná velká lesknoucí se červená jablíčka a vychutnali si jejich osvěžující lahodnou chuť. Rostou pro nás, ale až příliš vysoko, a tak na ně nejsme schopni dosáhnout. Co s tím? Znamená to tedy, že naším údělem je jíst jen ta napadená, snadno dostupná? A pro koho se tedy urodila ta šťavnatá? Pro někoho, kdo se nebude bát riskovat pád z výšky?
Pokud jsme navíc žízní vyprahlí a máme tu smůlu, že se nám do cesty kutálejí jen jablka napadená hnilobou, může se nám lehce stát, že se neubráníme a zkrátka se zakousneme, neboť chceme žízeň uhasit. Proč jen jsme nenapravitelní?! Znovu se sama sebe musím ptát, zda-li není lepší trpět žízní, než jíst jablka vhodná už jen pro účely kompostování?! Velice snadno se nám také může stát, že čím častěji budeme kousat do nahnilých jablek, tím rychleji si vypěstujeme odpor a už nebudeme chtít žádná další okusit. Pak jsme ale odkázáni na život bez nich... Dokážeme se však bez nich obejít? Život je plný překážek a křivolakých cest, na kterých se leckdy dostaneme do situace, kdy nás zaplaví hrozivá žízeň a my zatoužíme po červeném jablíčku. Avšak buďme obezřetní a předtím než se do něj zakousneme, mysleme na to, že od pohledu pěkný červený mls v sobě může skrývat prohnilou smrdutou odpornou dřeň ještě odpornější chuti, které se jen tak nezbavíme. Věřme však, že ve chvíli, kdy již budeme jablky zcela přesyceni a už nebudeme chtít ze strachu z hniloby žádná další ochutnat, právě tehdy se k našim nohám skutálí krásné z výšky spadené červeňoučké pokušení...

An.