Mají muži hranice...?!

Týden v lázních utekl jako voda a jsem zpět....
Téma na dnešní článek mám v hlavě už dlouho, ale až teprve po návratu z dovolené, kdy jsem dala odpočinout malým šedým buňkám, jsem byla schopná ho dostat do podoby vhodné pro publikování. Je docela dobře možné, že si tímto sloupkem pobouřím mužské pokolení, avšak i přes tato možná rizika jsem se rozhodla jej zveřejnit. Po zralé úvaze přicházím s článkem o mužích...
Ano, je to věčně omílané téma, které se nám ženám snad nikdy neomrzí. Dokážeme o nich vést dlouhé rozhovory, přemýšlíme, hloubáme a rozebíráme jejich jednání a snažíme se pochopit složitost mužské povahy. Téměř vždy však mají naše úvahy otevřené konce, neboť zjistíme, že jim tak či tak stejně nerozumíme a smysl jejich činů nám zůstává utajen. Nechápeme, proč nás někteří muži ženou do krajnosti a už vůbec nerozumíme tomu, proč se někteří chovají jako úplní blázni. Kde jsou vůbec hranice jejich zájmu o nás a mají vůbec nějaké meze? S trochou nadsázky můžeme muže přirovnat k prazvláštní odrůdě lidské existence. Čas od času však nastanou chvíle, kdy žena zalituje, že vedle sebe nemá schopného muže, o kterého by se mohla opřít. Slabé chvilky přichází ve chvíli, když sedíme samy u baru a vedeme ploché debaty s kamarádkou, když nám na parketu chybí tanečník, když se vláčíme s těžkou nákupní taškou a nablízku není žádná svalnatá ruka, která by nám přispěchala na pomoc nebo když na ulici míjíme zamilované páry vedoucí se ruku v ruce. V takových momentech se do hlavy vkrade pokradmu myšlenka, že se bez muže žena zkrátka neobejde. A je to tady! Obávaná věta snad všech svobodných žen. Náhle se zalekneme, protože takovou větu, nemůže žena vyslovit nahlas! Jaká část mozku vůbec dovolila zformovat podobnou ohavnost?! S vypětím všech sil se snažíme tento nesmysl vypudit z hlavy, neboť nahání hrůzu. Jsme přece ženy, které se dokáží prát se životem samy, nepotřebujeme pomoc, neboť nás singl život naučil spoléhat se jen sama na sebe. A pak ve vteřině okamžiku vytane na mysl myšlenka, která popírá všechny naše dosavadní zásady. Viníkem jsou právě ty zapeklité situace, které přímo vybízí k mužské společnosti! Občas si i já pokládám otázku, zda-li je šťastnější život s mužem nebo bez muže?" "Je lepší mít vedle sebe někoho nebo nikoho?" "Není někdy výhra být sama?" Pokud máme v uvozovkách to štěstí a zakopneme o takzvaného muže bez hranic, máme na pořádný průšvih zaděláno a co víc, mužské pokolení u nás náhle ztrácí na vážnosti. Opět se jen utvrdíme v názoru, že žít singl život nám v podstatě vlastně ani nevadí a jsme za něj rády. Tímto článkem chci tedy apelovat na všechny muže, aby znali hranice svých činů. Pánové, prosím, buďte kavalíři a otevřete ženám dveře, buďte chrabrými rytíři a ochraňte ženu v nebezpečných situacích, buďte též dobrými posluchači a naslouchejte, buďte mužem silné osobnosti a elegánem, když si to žádá situace. Mějte hranice, které nepřekročíte a pak vás my ženy budeme chtít...

 An.