Pod vodní krásy....

Moji milí čtenáři,

už jste se někdy ocitli pod vodní hladinou...?

Ačkoli jsem chtěla dnešní článek zasvětit úplně jinému tématu, po zralé úvaze jsem se rozhodla od prvotního námětu ustoupit a ponechat jej na později. Doufám, že mi tuto změnu odpustíte a s libostí se začtete do řádků, které vypráví o tom, jak je těžké čelit přírodním zákonům a rozbouřeným vlnám...
Nejsem expert na lásku a na partnerský život už vůbec ne. Mám za sebou pár vztahů, ze kterých jsem nevyšla jako vítěz, nýbrž jako poražená. Poražená proto, že jsem dovolila, aby romantika ovládla mou jasnou mysl a racionální uvažování. Je odsouzeníhodné nepřiznat si skutečnost, která bývá mnohdy ukryta pod povrchem šťastného vztahu. Chceme-li přežít a vyhrát, musíme mít na paměti všechny ty nepsané zákonitosti džungle panující v soudobém světě. Já si je nepřiznala... Až teprve, když jsem nalezla vnitřní klid, můžu se na vše podívat s časovým odstupem a nezaujatým okem. Teď, když se voda utišila, vidím najednou vše mnohem jasněji a připouštím chyby, kterých jsem se dopustila. Je však až příliš pozdě zpytovat svědomí. Omyly, unáhlenosti a zbrklé chování nelze vzít zpět. Rčení: "Nikdy není pozdě", bohužel neplatí. Takový už je život. Nedá nám možnost uniknout před emocemi tak, abychom se mohli řídit pouze intelektem a rozumem. Život zkrátka není rozumný! Co však můžeme udělat, je vzít si ponaučení pro příště a nehnát se zbytečně do zápasu s vodním živlem, když víme, že naše šance na vítězství jsou pramalé.
Člověk v sobě ukrývá mnoho podob a přestože sluneční paprsky občas problesknou vodní hladinou a odrazí zářivě bílou záři, která ozáří blesknoucí se modř, nejsme nikdy schopni dohlédnout až na samé písčité dno. Pokojná krásná vodní hladina nás láká a vábí svými malými drobnými houpavými vlnkami, do kterých máme chuť se vnořit. Z dálky jasně čitelná cedule s nápisem "pouze na vlastní nebezpečí" nás však neodradí. Přestože si připustíme nebezpečí úrazu, naše touha je natolik silná, že neodoláme, sejdeme ke břehu, vstoupíme do vln, které ochladí naše kotníky, pak postupujeme dál a dál až k místu, kde nám voda sahá téměř až po uši. Ještě pár kroků a výška hladiny nám začne přerůstat přes hlavu. Naše podvědomí náhle zakřičí: "Dál ani krok!" Co však uděláme my? Neotočíme se a nevrátíme se zpět, nýbrž se položíme na vodu a začneme plavat, přestože víme, že svými plaveckými schopnostmi nemůžeme obstát v hloubce, která je pod námi. Znovu se k nám obrací vnitřní hlas, který opět zpochybní náš um a nezapomene připomenout jak špatní plavci jsme. Není však už cesty zpět! Doplavat ke břehu již nejsme schopní. Došly nám síly! Vnitřní hlas se nemýlil! Zcela zákonitě se v té modravé dálce utopíme. Ta obrovská masa vody nad námi zvítězila. Zprvu klidné pokojné moře se rázem změnilo v rozbouřené a nemilosrdné, které nezná slitování. Těžké černé zpěněné burácející vlny s bílými hřebeny se nám několikrát převalí přes hlavu a my, již zcela vyčerpáni, se vzdáváme! Boj je u konce. Pomalu klesáme ke dnu... Tělo máme lehké jako nikdy a naše ruce a nohy zvolna dopadají na pískem posetou zem. Teprve v momentě, kdy dopadneme na samé mořské dno, pochopíme, jak marné byly snahy s mořem splynout. 
Až se příště budeme chtít opět pustit do zápasu, kde poměr sil nebude vyrovnaný, vzpomeňme na cenné zkušenosti, kterými nás život obdaroval a v duchu za ně poděkujme. Třeba nás právě tyto zkušenosti ušetří před dalším nerovným bojem. Je to k nevíře, ale přestože máme tváře několikrát zbičované od ostrých vln a slané štiplavé krůpějky se nám dostaly do slzných kanálků, jsme šťastní. Náš život totiž nabral nový kurz. Mírný vítr vanoucí z jihu je slibným začátkem nadějných, sladce voňavých lepších zítřků...

An.