Svoboda je svoboda, to je marný ...!

Moji milí čtenáři,

už hezkých pár dní se mi do mysli vkrádá jedna obzvláště podezřelá vtíravá myšlenka, která za sebou jako stín táhne všetečnou otázku. Ať dělám, co dělám, nemůžu se však dopídit k žádné kloudné odpovědi...

Pokud jste se i vy, následkem singl života dostali do fáze, kdy odmítáte přijmout přítomnost druhé osoby, doslova se děsíte její společnosti a jen při pomyšlení na společnou střechu vám naskakuje husí kůže, pak je zcela zákonitě možné, že se i vám do mysli vloudila otázka: "Jak se naučit žít v páru?" Svoboda, nezávislost, randění, pitky s přáteli až do ranních hodin, čistě naklizený byt, dekorace podle našeho vkusu, muzika lahodící pouze našemu uchu, jídlo chutnající pouze nám, program v televizi, který chceme sledovat jen my. Toho všeho se najednou musíme vzdát, neboť se do našeho života snaží ze všech sil vmezeřit osoba druhá, která nejenom, že nic z našeho skromného potěšení netoleruje, co hůř, ona jej i zakazuje! V případě, že máme navíc v povaze velkým písmem vyrytý nápis "dominantní" a osoba nám blízká taktéž, pak stojíme před pořádně velkým problémem a doživotně jsme odkázáni na kompromisy a ustupování. Otázka typu: "Nevadilo by ti, kdybych..." zaujme první místo v našem slovníku ani nebudeme vědět jak. A ta známá slova z hitu Michala Tučného "Kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl", dolehnou k našim uším ještě než vezmeme za kliku. Tak, kde je zakopaný pes? Jak se naučit žít v souladu a vzájemné symbióze s druhým člověkem? Jak se naučit tolerovat vady druhého, když nám zkrátka vadí?! A když nám vadí, musíme přivřít oči, protože vyslovit je nahlas se prostě nehodí a navíc víme, že bychom tím mohli ublížit? Co si počneme, jestliže máme nízký práh snášenlivosti? Je společný život synonymem pro doživotní ohleduplnost? A pokud ano, tak kde jsou meze vzájemných ohledů, aby to nebyl stále jeden a ten stejný pěšec, kdo ustupuje? Sami sebe až moc dobře známe, aby taky ne, když se sebou žijeme už hezkou řádku let. Víme, že málokdo snese naše prapodivné vrtochy, se kterými máme i my dost starostí. V závěru si však přihlouplé chování vysvětlíme a v duchu poděkujeme za nepřítomnost kohokoli! Co však dělat, když přece jen máme očitého svědka naší rozmařilé povahy, který si ťuká na čelo, a pro něhož se stane naše povaha natolik složitá a odlišná od ostatních, že hodí ručník do ringu? Co pak? Jak se zachovat? Budeme dál neúnavně hledat perfektní protějšek, vytrvalce, jenž bude bez chyby, nebo se na to zkrátka vykašleme, protože žádný takový se pro nás nenarodil? Co si jen počneme ve chvílích, kdy je nám naše prapodivné chování vytýkáno naším nejbližším okolím? Zamyslíme se a změníme se ze dne na den, nebo je to v nás natolik zakořeněno, že takoví prostě jsme?! Ovšem nutno dodat, že i náš blízký disponuje charakteristickými rysy, které musíme přijmout! Skutečně velký problém nastane v momentě, kdy se spolu vzájemně nesneseme a únik z místa činu není dovolen! Proč nás již od útlého dětství ve školách neučili vzájemně se tolerovat, přijímat chyby toho druhého a připravovat nás na život s jedincem zcela odlišné povahy? Častokrát slýcháme, že člověk je tvor družný, stvořený k tomu, aby žil v páru! Pak si ale musím položit otázku, proč je to pro mnohé mnohdy nadlidský výkon? Proč jsou některé páry šťastné, život bez druhého si neumí představit, ale nám je tato myšlenka cizí, nezdráhám se napsat proti srsti? Je to snad tím, že jsme skutečně natolik silné individuality, že při volném pádu nepotřebujeme instruktora nebo jsme doposud nenašli spolehlivého profíka bezpečných tandemových seskoků? 
Je zcela jistě možné, že jednoho krásného dne si vzpomeneme na moudrá slova našich rodičů a prarodičů, kteří nám stále dokola opakovali věty o tom, jak je krásné žít v páru. Jakmile však jednou ochutnáme tu sladkost svobody, zachutná nám natolik, že se jí nebudeme chtít, jen tak vzdát...

An.