Železnice...

Moji milí čtenáři,

zastavte na chvíli svou rychlou chůzi, přerušte své zběsilé pracovní tempo, odpoutejte myšlenky od všedních starostí a začtěte se do řádků, které nás tentokrát přenesou na vlakové trati...
Tento článek má už od začátku jednu velkou smůlu a sice tu, že přichází po sloupku "Na tlustém ledě". Právě ten, u vás, moji drazí čtenáři, vzbudil velký úspěch. V momentě, kdy před sebou máte úkol sepsat další, stejně dobrý sloupek, malé šedé buňky stagnují, neboť se obávají, že znovu nedosáhnou opětovného úspěchu. V hlavě vám mozkové závity šrotují na plné obrátky, kladete si otázky, které vás dříve ani nenapadly a všechny úvahy a myšlenky, které jste předtím psali s lehkostí a samozřejmostí, nyní několikrát přetváříte. Při každém zamyšlení se ptáte sami sebe, zda-li věty, které ťukáte do klávesnice v sobě mají dostatečnou hloubku, zda-li mají logiku, zda-li je z nich patrný hlubší podtext... Otravné pochybnosti zaplavují vaše uvažování a brzdí celý výtvor v dokončení. V naději však upřímně doufám, že vás článek o železnici nezklame a znovu naplní vaše očekávání.
Po přečtení úvodních řádků si možná říkáte, že mi na pracovním stole dělá společnost kromě diáře také sklenka alkoholu nebo nějaká omamná látka. Ale ne, skutečně jsem zcela při smyslech. Nepomátla jsem se na rozumu ani nejsem pod vlivem opia. Mám střízlivou mysl, jasný cíl a bezbřehou touhu napsat vám sloupek o nástupu a výstupu pasažérů z vlaku, který nedělá přestávky v jízdě, neřídí se podle předem sepsaného jízdního řádu, ani nezastavuje v zastávkách na znamení. Naopak jede konstantní rychlostí, nenabírá časové zpoždění a vždy dorazí do cíle své cesty. Vlak, jehož strojvedoucím jsme my, nás pokaždé dopraví až na konečnou, kde musíme vystoupit. Dál totiž cesta nevede. Nejsou tu položené žádné železné koleje, žádná vyjetá trať, zkrátka nic! K naší velké smůle se bohužel nemůžeme vymluvit na nepřízeň počasí, jen proto, abychom mohli o něco déle zůstat v teploučké kabince. Jakási neviditelná ruka podobající se pohyblivé bílé rukavici z pantomimy nás bez milosti vytáhne za límec do černé chladné noci a my nezmůžeme zhola nic. Marně žadoníme o nápravu, marně voláme o pomoc. Není nám vyhověno! Ocitáme se v temnotě... Stojíme sami uprostřed ničeho... Setkání milenců na konci cesty se děje skutečně jen v tklivých mýdlových operetách. Jsme tu jen my a nikdo jiný... Přestože moc dobře víme, že do cílové stanice dojedeme a výstup z vlaku je podle přepravního řádu přikázán, nemysleme hned na konečnou, když jsme teprve v polovině cesty. Čeká nás totiž ještě spousta mezníků, kterými si jízdu zpříjemníme, spousta zastávek, na kterých nabereme nové spolucestující, některé z nich ve velké rychlosti vysadíme, a někteří nám jen svou krátkou návštěvou zpestří všední jízdu. Stránky našeho cestovního deníku se budou plnit novými zážitky, až dopíšeme úplně poslední list. Kolik budeme mít času na jeho sepsání nevíme, co však máme pevně v rukou je žánr, ve kterém bude napsán... 
Jak tak projíždíme jednotlivými stanicemi, přistupují k nám různí cestující. Neznáme jejich totožnost ani jejich životní ambice, přesto je svezeme a věříme, že nevystoupí o zastávku dál. Když ale vidíme, jak postupně bez rozloučení vycházejí dveřmi, které jsou určeny k výstupu, napadne nás, zda-li s námi vůbec někdo pojede až na konečnou? Je docela dobře možné, že do našeho vlaku nikdo se stejným zájmem nepřistoupí a z nás se tak stanou zbloudilí osamocení strojvedoucí na trati... 
Lítost a strach z prázdného vlaku nás přinutí nabrat pochybnou existenci, z níž se záhy vyklube černý pasažér. Rychle si uvědomíme důsledky svého pošetilého chování a při nejbližší možné příležitosti se dožadujeme přerušení jízdy. Brání se však výstupu ze všech sil, a my rychle zjišťujeme, že zbavit se ho je nad lidské síly. Navíc v cestování bez platného jízdního dokladu našel mimořádné zalíbení. Nebetyčná drzost, kterou oplývá jeho chabé sebevědomí překročuje náš nastavený tlak a rázem dochází k odjištění bezpečnostního ventilu. Následkem výbušnosti může lehce dojít k vykolejení celé vlakové soupravy. Přehazujeme výhybku a zachováváme klid, protože dobře víme, že nemůžeme dál pokračovat v zodpovědném řízení, pokud máme nervy v nejvyšším stupni pohotovosti.
Na trati se často stávají nehody, kterým se nemůže vyhnout ani ten nezkušenější strojvedoucí. Připletou se do cesty a v plné rychlosti do nich narazíme. Prudkým nekontrolovaným nárazem pak dojde k poškození celé přední kabiny. Ta po srážce už nezůstane nikdy stejná... Není však v žádném případě vyřazena z provozu. Ba naopak! Čím více nárazů, tím více poznání... Pak se ale stane něco mimořádného! Naložíme pasažéra s jízdenkou až do cílové stanice. Vydrží jeho prvotní zájem nebo si vše rozmyslí a vystoupí hned při prvním karambolu? Řízení těžkého kolosu není snadné a náš styl jízdy je poněkud svérázný. Zákonitě se tedy dostaví neshody a my najednou vidíme, jak zprvu odvážný cestující opouští palubu. Zběsilý úprk nás rozesmutní a pohled do prázdných vagónů zesmutní. Ačkoli jsme zkušení řidiči, a dokážeme si poradit s nečekanými situacemi, občas zatoužíme po předání velení. Dvojmístné kupé nyní opět zeje prázdnotou a po dalším odpadlíkovi zbyla jen vyhřátá sedačka. Jak se vyrovnat s odchodem jednotlivých pasažérů, kteří s námi urazili kus cesty, ale pokračovat ve společné jízdě už dál nechtějí?! Je zbytečné se rmoutit pohledem na roztrhanou zaplacenou jízdenku, neboť na dalším peróně se ono prázdné místo jistojistě znovu zaplní...
Povolání železničáře je velmi těžké a náročné a třebaže se nás nikdo neptal, zda-li jej chceme vykonávat, jednou jsme se ocitli na trati a musíme tedy vše brát se vší vážností. Je sice pravda, že se čas od času přidáme do stávky k našim kolegům, nespokojeným železničářům, pak se ale zase vše ustálí a my se vrátíme do zajetých kolejí. Nakládka a vykládka cestujících, zručné manévrování, sledování výstražných znamení, použití záchranné brzdy, to všechno musíme zvládnout, abychom se dostali bezpečně do stanice, ze které nás už vyhlíží a netrpělivě očekává dokonalý soulad. Právě jemu bude patřit ono přední místo v našem expresním vlaku...

An.