Na tlustém ledě...

Moji milí čtenáři,

jedno moudré přísloví říká, že: "Život není automat. Kam vložíme úsilí, nevypadne nám zákonitě štěstí."
Někdy to tak už v životě bývá, že přestože se každý den lopotíme, pachtíme a přemáháme naše síly, štěstí však zůstává stát opodál. Den po dni jsme nuceni vyvíjet aktivitu a vytvářet hodnoty jen proto, abychom uspěli v dravém světě a ještě těžším životě. Už od útlého dětství nám vtloukali do hlavy, že musíme být úspěšní, aby na nás mohli být doma pyšní. První malý úspěch pocítíme po zdárném složení maturitní zkoušky, větší pak po získání vysokoškolského diplomu. Během promoce, kdy v přeplněné aule hřmotně zazní "Gaudeamus igitur", čteme ve tvářích našich uslzených rodičů neochvějnou hrdost a pýchu. My, ve slavnostních těžkých černých talárech si užíváme svých patnáct minut slávy a zároveň přemáháme strach z budoucnosti. Co přinesou další dny, týdny, měsíce a roky, netušíme... Budeme mít vůbec možnost, ukázat světu, co v nás dřímá, nebo nám příležitosti proklouznou mezi prsty? Nedostatek drzosti nám nedovolí využít šanci, která se nám naskytne a my si pak záhy uvědomíme, že je život plný promarněných příležitostí, které se zpět nikdy nevrátí... Těžce přetěžce získaný červený diplom s otiskem potu a krve ukládáme do police a začínáme od začátku. Tentokrát však vstupujeme do hry, ve které musíme uspět! Neexistují žádné tři pokusy, žádné opravné termíny, žádné známky! Jde o tvrdý boj, hrajeme vabank a vítěz bere vše! Je to až trestuhodné, že v životě bývá taková neúměrnost mezi pomíjivým úspěchem, který zběžně oslavíme a neúspěchem, který se do mysli silně vryje a tvrdě se trestá. Nic však není statická záležitost a životní peripetie už vůbec ne. Jak se zpívá v jedné chytré české písni: "Jednou jsi dole a jednou nahoře..., proto neztrácejme naději. Buďme si jistí, že naše chvíle slávy přijde později. Možná se neobjeví hned v prvním dějství, ale celé druhé dějství bude číhat uprostřed jeviště a na konci třetího se dostaví s matematickou jistotou...         
Možná si pokládáte otázku, kde se vlastně zrodila inspirace pro dnešní článek s prapodivným názvem "Na tlustém ledě"? Odpovím vám. Vše se událo naprosto přirozeně a samovolně během obyčejné procházky parkem. Teď vám, moji drazí čtenáři, poodhalím své skryté myšlenky, které jako obrovské dřevěné koráby brázdí na zčeřených vysokých vlnách moji mysl. Před pár dny se mně do hlavy vloudil zčistajasna zvláštní výjev v zastřených lehce rozmazaných šedobílých barvách bez ohraničených, přesně viditelných kontur, se slabým mihotavým zapadajícím sluncem v mléčném mlžném oparu. Postupně tento pohled nabral konkrétní obrysy a formu a před očima se začal odvíjet obraz jako vyčrtnutý z impresionismu. Neměla jsem sebemenší potuchy, co by vše mohlo znamenat, až při hlubším zamyšlení se mně utvořila dosti zřetelná úvaha spjatá s filozofií života. Poté, co se mně v hlavě dokreslila jasná představa nejasné scény, jsem věděla, že námět na sloupek je na světě. Celý obraz se nyní pokusím vykreslit a třeba v něm i vy uvidíte stejný skrytý smysl jako já.  
Ponechme teď stranou všechny zimní radovánky, které nám může název sloupku evokovat. Nebudeme se totiž zaobírat pravidly ledního hokeje, ani se nebudeme zamýšlet nad náročností uměleckého ztvárnění piruet v krasobruslení. Budeme hloubat nad záludností rybaření pod ledem. Představme si, že stojíme na pořádně tlustém ledě a úpěnlivě, neúnavně a vytrvale se snažíme prosekat k vodě. Není nic, co by nás od té dřiny mohlo odradit. Existuje pro nás jen jediný cíl na světě, a to dostat se až k hladině vody, abychom mohli konečně nahodit udici a začít lovit. Když už máme ruce plné mozolů a pot se nám řine do tváře, najednou uzříme první kapky. Naděje nám vmžiku bleskne před očima. Naše dřina však neustává, ba naopak! Teď nesmíme polevit! Napneme všechny své síly a dál sekáme v ledě dostatečně velkou díru, abychom mohli vytáhnout dostatečně velkou rybu. Zadařilo se! Už jsme jen krůček od úspěchu... Vlasec se rázem ztrácí v temné hlubině a teď už jen trpělivě čekáme, až se pod hladinou mihne světlý stín. Ne nadarmo se rybaření říká tiché šílenství... Zatímco my v naději očekáváme, až se nám na vlasci zasekne pstruh, štika či jeseter, někteří naši souputníci si již dávno vychutnávají plody své dřiny a kochají se pohledy na dav lopotících se rybářů. Chvíle odměny však i pro nás brzy nastane, to je nabíledni...! 
Když vzhlédneme od zamrzlého ledu, uvidíme před sebou jen bílou zasněženou spící přírodu. Stojíme uprostřed ní, uprostřed obrovské utichlé krajiny, která se k nám začne zvolna rozezpívávat svými zvonivými tóny a postupně propuká a vybarvuje se v širokou paletu všech možných odstínů barev. Rozmazaná šeď se rázem mění v zelenou, modrou a žlutou a holé stromy obrůstají a rozkvétají světle růžovými květy. Naslouchejme přírodě, naslouchejme hlasu, kterým k nám promlouvá a věčným hodnotám, které přetrvávají. Nechme ať víra, optimismus a smích ovládne naše smýšlení a přehluší tak šedivost ponurých zimních dní...

An.