Na začátku byla láska ...

Moji milí čtenáři,

pokud věříte na lásku na celý život, jste beznadějní romantici, vaším oblíbeným žánrem je červená knihovna a život bez něžných slůvek a nedůstojného tokání si nedokážete představit, pak článek nečtěte. Zavřete celou stránku a na sloupek zapomeňte. Zbaví vás totiž veškerých iluzí, které jste až doteď měli...
Nebudu lhát, ani předstírat kamenné srdce a přiznám, že i já jsem častokrát dovolila, aby se moje racionální uvažování nechalo přelstít tím zpropadeným démonem, kterému se líbezně říká Láska. Ale řekněte sami, kdo by jí odolal? Kdo by odolal něčemu tak sladkému, citu tak mimořádnému, vzácnému a čistému? Kdo je natolik silný a pevný vůči krásnému půvabu? Někdo, kdo již ví, že po opojném zalíbení nastanou chvíle nelibosti, někdo, kdo zná podlou rafinovanost a lstivost, kterou se Láska nezdráhá využít, někdo, kdo již okusil, jak chutná krutost a trpká chuť a na vlastní kůži pocítil její chladnokrevnou vypočítavou bezcitnost. Jen ten, kdo poznal tuto odvrácenou tvář, zažil její náladovost a prošel chladem a deštěm nesoucím se v jejích zádech, je skutečně dost chytrý, aby jí nepodlehl. Jen ten, pro kterého je strach z dalšího krachu na burze brzdícím elementem a jen ten, kterému připomínka opětovného neúspěchu paralyzuje svalstvo v možnosti pohybu, je nezlomný. 
Mnohdy si myslíme, že člověk, který náhle vtrhne do našeho života jako neohrožený závodník formule 1, s námi zůstane napořád. Nebuďme však bláhoví a nestavme si vzdušné zámky. Vždyť v dnešním světě je přece tolik lákadel, které mohou jako mávnutím kouzelného proutku všechny naše představy zhatit. Rázem pak procitneme a kruté realitě se podíváme do očí. Budeme mít ve tváři stejný vyděšený výraz jako postava ze slavného obrazu Křik od Edvarda Muncha...
Jsou to právě moje zkušenosti, které mě nutí zvážit myšlenku, zda-li nebyla lež, když jsme od dětství byli přesvědčováni o tom, že ten něžný cit, je nejkrásnější věc, která nás může v životě potkat. Ani na moment se nezdráhám napsat, že jsem přesvědčena o opaku. Zamilovanost nám zaslepí oči a poleptá mozek jako jedovatá kyselina a my následkem toho nevnímáme, neslyšíme, jednáme hloupě, zcela bezmyšlenkovitě a máme sklony k rychlým nepromyšleným neuvážlivým činům. V případě, že se navíc necháme zlákat k dlouhým bílým šatům a bijícím zvonům, zaděláváme si na pořádně velký malér, ze kterého vede jen cesta dlážděná bolestí a z těžce vydřených peněz je postaven chatrný most přes potok vyplakaných slz, vedoucí alejí šťastných a zároveň bolavých vzpomínek dávno zašedlých v minulosti. ...
Člověk, kterému se nyní díváme do tváře, již není tím, koho jsme milovali, a s kým jsme se rozhodli žít šťastně až do smrti. Je to soupeř stojící proti nám u odděleného stolu v chladné šedé místnosti bez hodin a obrazů. Zlosyn bez slitování, jenž zapomněl na laskavost hřející u srdce, na vyznání, která zažehla plamínky v lesknoucích se očích. Již vymazal z paměti chvíle vzájemně prožité lásky a  v jeho mysli už nejsou ani památky po oddaných slibech a milostných konverzacích. Náhle je mu zatěžko obětovat jeden jediný letmý pohled, natož promluvit vlídné slovo. Ústa, která dříve říkala vroucí slova, na nás teď křičí jen urážky, pohanu a zostuzení. Ta prohnaná osoba citující paragrafy stojící v těsné blízkosti člověka, jenž pro nás byl středobodem vesmíru, si užívá naše chyby a v drahých značkových šatech se hřeje na výsluní našich peněz. 
Na začátku byla láska, která nás spojovala a plány, které jsme sdíleli, vše je ale jinak a my jsme vydáni na milost a nemilost trojici v talárech jako odsouzenec za Francouzské revoluce na popravu pod gilotinou. V zaprášených tlustých spisech je zapsán náš osud spolu se všemi omyly, kterých jsme se dopustili a všechna špína usazená  hluboko na dně vyplouvá na povrch.  Rostoucí příval emocí prostupuje naši mysl, mění nám tvář k nepoznání, nám se podlamují kolena a máme sakra co dělat, abychom se ovládli a zůstali stát zpříma. Z posledních sil očima nervózně těkáme po místnosti a jako tonoucí lapající po záchranném kruhu se marně ve tvářích přítomných snažíme najít sebemenšího spojence, který by nám v tíživé situaci přispěchal na pomoc. Všichni však zachovávají poker face a my si připadáme jak ve zlém snu. Po nekonečných hodinách strávených na popravišti, vycházíme konečně ven. Nehledě na výsledek máme pocit největší hanby a příkoří a jediné po čem toužíme je bezpečný nedobytný úkryt... 
Bez falešné přetvářky zkrátka uznejme, že láska se v dnešním moderním světě nenosí. Přes uspěchanost, vymýšlení stále nových a lepších objevů, přes všelijaké technické rozmařilosti je občas opomíjena obyčejná lidskost, slušnost, důvěra a něha a ta čistá láska patří už jen do milostných love songů a pohádek. Co napsat na samý závěr článku, který vypráví o životních útrapách, zmařených snech, bolesti a pláči? Snad jen, nevzdávejme se a den po dni čestně bojujme, aby až jednou spočineme u cíle své cesty, jsme si mohli bez bázně říci, že jsme hrdě překonali všechny překážky, které nám život nemilosrdně postavil do cesty, že jsme ani v těch nejtěžších etapách neztratili svá morální přesvědčení, všemu jsme čelili s charakterem a důstojností, pro druhé jsme byli přítelem i rádcem, neodcházeli jsme v časech bídy a nepřicházeli pouze v dobách hojnosti a nezpronevěřili jsme naši duši jako defraudant poskvrněný zločinem. Vězme pak, že vedle sebe budeme mít někoho, kdo nám podá pomocnou ruku, kdo nás obejme v nejtěžších chvílích, a kdo za námi bude stát. A my pro něj na oplátku budeme skálou a vrbou až do konce našich dní...    


An.