tento článek se mi nepíše snadno. Cítím, že je mou povinností Vám nějakým způsobem objasnit to, co se stalo, ale nenapadají mě žádná vhodná slova, která by vystihla smutek, který proniká až do morku kostí. Život se mi najednou hrozně zpomalil, všechny barvy se rozpily do jednoho odstínu.
Moje milovaná Anita, nejlepší kamarádka a jeden z mých nejbližších lidí hned po mé rodině, odešla mezi Anděly. Stalo se tak v sobotu 9.června 2018. Tento den pro mě zůstane navždy zapsán jako jeden z nejhorších dní v mém životě.
Všichni víme, že život je nespravedlivý a nemilosrdný. Tuto myšlenku si podvědomě nosíme ve svých nitrech a myslíme si, že jsme připraveni. Bohužel nejsme a nikdy nebudeme.
Její odchod z tohoto světa byl jako blesk z čistého nebe. Odešla zcela náhle a tiše. Její srdíčko vypovědělo službu bez jakéhokoli varování, ovšem otazníky ohledně jejího předčasného odchodu, zůstanou už navždy vryty v našich myšlenkách i srdcích...
Tímto článkem se s Vámi chci rozloučit. Je to zároveň rozloučení s Anitou i našim blogem. Bez ní už v něm nemá význam dále pokračovat. To ona byla jeho hnacím motorem a jen díky ní vznikala většina všech krásných článků. Byl to náš společný blog, který jsme si vymyslely, od základů vytvořily a staraly se o něj. Anita ho kdysi nazvala našim "dítětem". Toto "dítě" odešlo zároveň s ní.
Blog samozřejmě zůstává na stejné adrese, mazat ho rozhodně nehodlám, jen už zde nebudou přibývat žádné nové články. Pouze do budoucna plánuji sem přepsat Anitinu povídku, která na blogu doposud uveřejněna nebyla, ale nepochybně stojí za to, aby i ona spatřila světlo světa! Ta povídka nese název "Sen, kterému sotva uvěříš" a už brzy ji naleznete v nově vytvořené záložce s právě tímto názvem.
Prosím vzpomeňte na Anitu pokaždé, když tento blog navštívíte. Tato mimořádná slečna v něm bude žít už napořád ve svých nadčasových článcích a povídkách.
Ani, je to hrozně divný psát všechna tato slova a vědět, že už si to nikdy nepřečteš. Pořád mám pocit, že je to všechno jen noční můra, ze které se přeci musím probudit. Neustále čekám, že mi napíšeš nebo se za mnou stavíš do práce se svou typickou otázkou: ,,Ruce vzhůru! Máte?" Ale žádná zpráva mi od Tebe nepřichází. A nepřicházíš ani Ty...
Je tak těžké smířit se s realitou a krutou pravdou. Chtěla jsem Ti toho ještě tolik říct, Ani! Hledám ta nejlepší slova pro to, abych vystihla co cítím. Ale žádná taková slova neexistují. Snad se s Tebou jednou budu moci znovu potkat! A také konečně uděláme ten piknik v pampeliškách, na který jsme se obě tolik těšily!
Mám Tě ráda, Ani, moje tulačko po hvězdách...
P.
